𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.9

Octavie neklidně poklepala prsty na pohovku. Jednalo se o jednoduchý, nedůležitý pohyb, který jen přispěl do celkové tiché atmosféry vládnoucí v místnosti. Připomínal však světu, že dívka stále dýchá že v ní kousek života ještě je. Její pohled byl strnulý, hledící do prázdna před sebou, bez jediného slova či pohybu. Jako by nebyla nic víc než jen pouhá ledová socha. Minimálně tak vypadala. Trochu jako nádherná socha z křehkého křišťálu, která jako by se měla každou chvílí rozpadnout. A nikdo určitě nestál o sbírání střípků její osobnosti ze země. Možná proto se James zvedal tak pomalu, pohledem na ní, visel jako by jí nechtěl rušit. Sama světlovláska za ním jen hleděla a její pohled byl prázdný, přemýšlivý. Možná lehce zklamaný. Neustále třesoucí se ruce, položené v klíně, tak jak to s oblibou dělala, když potřebovala přemýšlet. Když se za její napůl klidnou a napůl neklidnou schránkou odehrával vnitřní boj, kterému neunikla žádná z jejích myšlenek. Jako by se pro ni zastavil čas.

Část Octavie chtěla nechat jejího nedobrovolného spolubydlícího odejít – ne nechtěla, toužila. Vždyť tohle bylo přesně to o co jí celé ty poslední dny šlo – o navrácení jejího soukromí, jejího řádu a zmizení rušivého elementu v jejím životě, který nemohla ignorovat už jen pro jeho existenci. Kolikrát během těch probdělých hodin, které by měla strávit prací, ponořená ve svých dokumentech, ve snaze najít ztracené soustředění si přála, aby si sem Jamese vůbec nepozvala. Aby se do té bankovní loupeže vůbec nevmísila. Aby byla jen prostě zticha, pohled skloněný k zemi. Dosud netušila co ji tam popadlo. Reflex, možná nějaký tik, její už tak zamotané mysli. Její oči viděli Jamese, jak tam stojí, vystavujíc své tělo té prazvláštní zbrani a napadlo ji, že by mohla pomoc. Vyřešit celou situaci než dorazí policie, nebo než je lupiči všechny postřílí. Že se zvedne a postaví se celé situaci čelem, přesně jak jí to vždy radil otec, nehledě na to, co jí to může stát. Přesně jak by to měla dělat se vším, přestože to tak nikdy nedělala. Občas měla pocit, že si o své problémy jen koleduje. Správně měla jen odvrátit hlavu a nechat jak Jamese tak oba útočníky být. Alespoň by tu teď neseděla a nečelila rozhodnutí, které se mohlo jen stěží považovat za šťastné. Přítomnost Jamese pro ní představovala komplikaci. Obzvláště pokud mluvil pravdu a nejednalo se jen o nějaký velmi špatný vtip – a že jeho obličej tvrdil že není. Pokud ji opravdu svým pobytem zde vystavil nebezpečí, její nejtemnější obavy se vyplatili. Teď už byla doopravdy na útěku – bez možnost bránit se něčím jiným než pepřákem a svou jedinou schopností, která jí však v případě nebezpečí útoku nebyla k ničemu. Kvůli svým rukám a poruše pozornosti nikdy nedostala možnost pořídit si zbraň. Právě teď mohla být v životním nebezpečí a ani o tom nevěděla. Svým způsobem kvůli tomu byla naštvaná. Jen nevěděla na koho více. Jestli na sebe, nebo na Jamese. Jako by se celý její těžce vybudovaný život rozpadal jak domeček z karet a ona tomu nemohla zabránit.

Ta druhá polovina jejích myšlenek věděla, jakému riziku, Jamese vystavuje, když ho nechá jít. Když teď jen zůstane tiše sedět, přesně tak jak to měla udělat v té bance. Skoro se jí už před očima mihla obrys jejího zachránce, jak na schodech, či na prosté ulici před domem ztrácí díky bolesti rovnováhu a řítí se k zemi. Nebo jak jej jeh minulost dohání v nějaké tmavé uličce, se zlomenými žebry, neschopného bránit se. A proč? Protože mu nepomohla. Octavii se z té představy skoro až zhoupl žaludek. Obvykle jí nezáleželo na jiných lidech, na jejich problémech – sama jich měla tolik, že by je mohla rozprodávat na ulici – ale nikdy si nepřála, aby kvůli ní někdo zemřel. Navíc někdo, kdo byl ochoten skočit kvůli ní, naprosté cizince před hlaveň zbraně. A ačkoliv v její hlavě si byly vyrovnáni, stále jí celá ta situace udivovala. Dokázala by ona sama něco takového? Dokázala by se obětovat pro naprosto neznámého člověka? A stál její život vůbec za to? Navíc na odchod bylo pozdě. Pokud mu doopravdy někdo šel po krku, byl tou jedinou obranou, jakou Octavie měla. Byl to bývalý voják a ona věřila, že i přes své zranění, by se byl ochoten pustit do boje. Vždyť tak po většinu času i vypadal. Nehledě na to, jak moc se to snažil skrýt Octavie si vždycky všimla, když zatnul svaly, jeho pohled vystřelil k oknu, či dveřím, jako by připravoval plán útěku. Jako by byl neustále na vážkách a nebyla chvíle, kdy by si mohl od své pozornosti oddychnout. Na rozdíl od ní, se však tohle jeho chování nijak nevztahovalo k osobnosti toho druhého.