𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.7

Octavie klidným krokem přešla až ke dveřím. Cítila, jak se James za jejími zády napnul ve svalech, jako by zadržoval dech. A ona si nebyl jistá, proč tomu tak je. Jestli kvůli bolesti, nebo kvůli příchozím. Nakoukla do skleněného kukátka, aby zjistila jestli jeho obavy jsou podstatné nebo ne. Pohled jí však místo na nezvané hosty padl na pozlacený policejní odznak, jenž se v kukátku lehce leskl. Tiše se přitom proklela. Tohle byla přesně ta nechtěná pozornost o které mluvila a které se celou tu dobu bála. Proč se všechno v jejím pečlivě vystavěném životě obracelo tak rychle v prach? Klid. Rozkázala sama sobě v duchu. Nic na tebe nemají. A také že neměli. Kromě útěku z domova, nabourání se do přísně tajných materiálů a nelegálního nákupu bytu. V horším případě někdo přišel na její schopnosti a nyní ji přišli zatknout za odmítnutí podepsání a vzpírání se nařízení. Jak by to ale někdo mohl zjistit? Nikomu to ještě nikdy neřekla - nechlubila se tím na potkání jako některá jiná individua sídlící v té nejvyšší věži New Yorku. A jinak než mluveným slovem se na to přijít nedalo. Zatnula svaly, aby zmírnila třesot svých rukou. Klidným pohybem vzala za kliku a ještě pomalejším pohybem dveře otevřela. Donutila se nasadit lehký úsměv: 

"Mohu vám nějak pomoci pánové?" Octavie naklonila hlavu na stranu a přejela oba policisty pohledem od hlavy až k patě - první holohlavý muž tmavší barvi pleti oděný v neformální kožené bundě, bílé košili a černých kalhotách. I druhý, evidentně mladší před ní stál v civilu, nebo tak na první pohled alespoň vypadal. Mladík se pyšnil tmavě modrýma očima a ještě tmavšími vlasy. A právě do toho mladého obličeje se Octavia bedlivě zadívala, ve snaze přijít na to, jestli se má připravovat k obraným manévrům. Upřímně doufala že to nebude potřeba - mohlo by to její situaci mnohem více zkomplikovat. Navíc její triky ne vždy fungovali stejně. Záleželo na daném člověku - povětšinou jej to ale zmátlo a ona měla čas se z té nevděčné situace vykroutit dříve, než si dotyčný vzpomněl na to, na co myslel o pár chvil před tím. V tomto případě by se ale mohl dostavit opačný efekt a to vyptávání. A vyptávání bylo ni nebezpečné tak jak nic jiného. I James za jejími zády se vyšvihl do sedu, připraven v jakoukoliv chvíli zaútočit. Zřejmě ani on přítomnost ochránců zákona příliš nevítal.

"Vlastně ano," věnoval jí jednoduchý úsměv mladší z policistů a přistoupil o kousek blíže, jako by na ni naléhal. Nevěnovala tomu pozornost a nespouštěla z něj oči. Jeho jméno, jak se Octavie brzy dozvěděla bylo Becker a jeho společníka pojmenoval mladík Lumus. Světlovláska si je oba se zdvihnutou bradou prohlédla. Detektiv Beker, neboli celým jménem James Graham Becker byl ve službě sotva pár let a tohle byl teprve jeho třetí velký případ a ten druhý - Lumus byl otcem dvou dětí a šťastně ženatý vlastník malého domku na druhé straně Oregonu. Po detailech se nepídila - ne když to zatím nepotřebovala. Ani jeden z nich nijak nepasoval do jejího vyšetřování a i když po té co policie prohlásil smrt jejího otce za nehodu nad státními úřady dosti zanevřela neměla potřebu mstít se jim, zveřejněním nějakého špinavého špinavého tajemství z jejich minulosti a že by klidně mohla. Jednou ji dokonce napadlo, že až svůj úkol dokončí mohla by si udělat jméno vyhrabáváním kostlivců ve skříni mocných korporací. Kolik lidí by tak mohla potopit? Kolik firem by zkolabovalo? Tím by však ale musela překročit svoji pevně danou linku s názvem 'nevměšovat se'. Navíc něco tak riskantního by ji prozradilo skoro okamžitě. To už by rovnou mohla vyjít ven na ulici a začít vyřvávat, že vidí do minulosti, ono by to vyšlo nastejno, "přišli jsme se vás zeptat na pár otázek ohledně tom nedávném přepadení v nedaleké bance. Pokud nás tedy pustíte dovnitř."