𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.13

Čím více času od Jamesova návrhu uplynulo, tím více byla na celou tu záležitost Octavie nucena myslet. Jako by si v její hlavě postavil hnízdo nějaký brouk a ne odejít. Nehledě na to jak se na to snažila nemyslet, pokaždé se jí podařilo k jeho slovům sklouznout. Mnohdy jí tím směrem myšlenky zabloudili úplně omylem. Prostou náhodou v ten nejnevhodnější okamžik. Když uklízela, když se snažila pracovat a do konce i nyní, když si to klidně vykračovala ulicí, směrem k muzeu její mysl nebyla těch hlodavých nápadů ušetřena. O to podivnější bylo, že se v jejím nitru nacházely názory oba, ale místo toho, aby se spolu prali, Octavie nadržovala té kladné odpovědi. Proto také nakonec po krátkém přemlouvání a ještě kratším zvažování, všech kladných i záporných bodů Jamesovo pozvání přijala. Co byla, ale na tom špatného? Ptala se sama své stále nespokojené části mysli. Byl to přeci James. Muž, který jí zachránil, který na ní nikdy netlačil a s kterým trávila večery u seriálu. To, že o tyto večery nyní přijde jí mrzelo nejvíce, jelikož věděla, že sama se k tomu nedostane.

Nebylo čeho se obávat. James jí přeci vyšel vstříc, tak jak jen mohl. Nechal jí vybrat restauraci, den i hodinu, kdy se sejdou, jen proto aby se nemusela cítit nepohodlně, za což mu byla Octavie vděčná. Nenutil jí do ničeho formálního ani ji naopak nezval ke stánku s hot dogem, přenechal volbu zkrátka jí. Možná proto jí velice rychle došlo, že se vlastně nemá vůbec čeho bát. Byla to jen večeře. Podobná té na kterou jako mladší chodila neustále a dokonce i té, kterou připravovala za chladných večerů v troubě. Změnilo se jen prostředí a kuchař. Jinak to ale byl pořád James, tichý a klidný a ona jenž se bála skočit po čemkoliv po hlavě. Nebyl důvod se obávat. Svým způsobem se na celý ten slíbený večer začala i těšit. Dlouho už ji nikdo někam nepozval a ještě dále trvalo, než konečně na pozvání někomu kývla. A ten nepříjemný pocit v podbřišku způsobený výstupem v kavárně ji nemohl rozhodit natolik, aby zahodila svoji jedinou příležitost alespoň jediný večer žít normálně. Pak se vrátí do práce a ona i James si půdou vlastní cestou. Tak to bylo nejlepší a jednoduše správné.

Octavie se zastavila a rozhlédla se přes ulici, než přešla silnici. V jejím případě se jednalo o více než předem naučené gesto, které umí i ty nejmenší děti. Ona věnovala automobilovému provozu obecně větší pozornost, než by si kdokoliv jiný mohl myslet, že si zaslouží. Ale ona už součástí jedné smrtící nehody byla a rozhodně netoužila zúčastnit se nějaké další. Té představy se jednoduše bála. A tento strach se nezmenšil ani ve chvíli, kdy za volant poprvé usedla ona sama. Pohlédla před sebe, nohama opět stojíc pevně na chodníku a v dálce už zahlédla budovu musea. Octavie si jí při chůzi bedlivě prohlížela, zkoumajíc dlouhé plakáty visící z horního okapu až k zemi, které všem barvitě hlásili nejnovější téma výstavy, aby nalákaly více lidí. A i když Octavie nepřišla si prohlédnout exponáty jako takové, právě díky ní měla možnost promluvit si hlavním pořadatelem, který byl normálně neustále v pohybu a jenž jí už několik dní nezvedal telefon, nehledě na to, že se na schůzce domluvili předem.