𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.11

(P: Wattpad mi nedovoluje přidat gif s nadpisem. Bude tedy přidán později.)

Elán se kterým se James po telefonu doslova vrhl Octavii až vyděsil. Dokonce několikrát zamrkala, když se kolem ní vrhl,  připomínajíc rychlou šmouhu. Na překonání vzdálenosti mezi sedačkou a jeho batohem mu stačily sotva dva kroky, které by navíc v tomto stavu vůbec neměl být schopen udělat. Ruku hbitě zabořil do vnitřku svého plátěného zavazadla a ona si nemohla nevšimnout jak pečlivě si dával pozor, aby ven nevykoukl ani ždibec z toho, co se v batohu nacházelo. Na důvěře jí to příliš nepřidalo, ale ani jí to myšlenky nehlodalo. Ona sama měla před ním tolik, tajemství, kolik žádný jiný lhář. Navíc zde byly vážnější věci, na které se musela soustředit. Jako například na výlet co jí čeká. Nebo na případnou hrozbu o které mluvil předtím, která jí však s každým dnem připadala méně pravděpodobnější. Své ostražitosti si však vážila a odmítala se jí vzdát. Byla to přeci nezbytná část jejího úkolu.

Chvíli jej rozpačitě pozorovala a pak se mu klidila z cesty. A to nejlépe jak mohla. Jen se prostě tiše zvedla, chladný pohled upřený na telefonujícího Jamese, kterému se okamžitě rozsvítily oči tak, jak tomu nebylo nikdy a vykročila směrem ke dveřím. Aniž by spouštěla ze svého nedobrovolného spolubydlícího oči, vzala rukou první z lehkých kabátů, který nahmatala a beze slova si jej přehodila přes ramena. Ani se nepídila, proč přes Jamesovu tvář přeběhla ustaraná grimasa, ani proč si možná až nevědomky přejíždí po okraji tváře. Nehledě na to, jak ta malá nedůvěřivá část v ní chtěla. Pravidla však byla pravidla. A těch co si člověk dává sám, je nutno si vážit dvakrát tolik. Kdo by pak byla, kdyby nedokázala držet se svých zásad? Navíc jich už tak porušila více než dost. A tak se jen zvedla a zmizela z místnosti, zajišťujíc Jamesovi tu nejvyšší formu soukromí. Odešla. Doufajíc, že si toho James nevšimne, nebo že to ocení a nebude to chápat jako urážku. Prudce nad tou myšlenkou zavrtěla hlavou. Odkdy jí záleželo, na tom co si o ní kdo myslel?

Klíče svírajíc v jedné ruce, seběhla schody a skrz vestibul budovy vyšla ven. Ani přitom nekývla na mladého muže sedíc na recepci, jenž se na ni podmanivě usmíval. Dělal to tak už delší dobu, ale ona to soustavně ignorovala. Už takhle měla v životě o jednoho muže více, rozhodně nepotřebovala další osobu s ní jakkoliv spojenou. Neměla na to čas ani náladu.  Prošla tedy těmi známými bílými dveřmi, předstírajíc že si mužova gesta nevšimla. Na ulici se kolem sebe rozhlédla, jako by snad neměla svůj cíl předem vymyšlený. Už ve chvíli, kdy se skoro spontálně zvedla od stolu, měla v hlavě myšlenku procházky do kávárny. A to že hrnek čerstvé kávy, zůstal přesně tam, kde ho položila, jí z hlayy úplně vypadlo. Takové věci se jí občas stávaly. Obzvláště když byla rozrušená.  Možná ale jen v tu chvíli hledala cíl své cesty, který jí nepřišel tak suchý, jako nějaký park, který znala až moc dobře. A to tu byla sotva měsíc. Navíc za celou tu dobu nebyla v Portlandu v kavárně.

Tak proč tam nezajít, že?

...

"Záchranáři ze Seattlu, jak vám mohu pomoci?" 

Když Bucky poprvé po té nepříliš krátké době uslyšel Stevovův hlas, jako by jeho srdce vynechalo jeden úder. Jeho pod falešnou kůží skrytá kovová ruka stiskla pevně mobil, jako by se bál, že kdyby mu náhodou vypadl o svého přítele zase přijde. Svět se na rychlo zastavil a pak se jednou pootočil po své ose. Zahořel v něm šťastný plamínek. Jako by se probudil ze snu - z prazvláštně bezstarostného snu, jenž v posledních dnech prožíval. Ze snu klidu, kde se nacházel jen on a Octavie. I když ta spíše připomínala pouhý stín, odraz, který šel velice snadno vyplašit. Bylo to ale vlastně absurdní, vzhledem k tomu že si v tu chvíli ani nevšiml, když světlovlasá dívka zmizela za dveřmi z bílého dřeva a nechala jej tam zcela samotného. Jenže i přes ten počáteční dojem, to byl právě hlas jeho věrného přítele, kdo mu připomínal, že se mu to celé jen nezdá. Občas, když byl ponechán svým nepříliš šťastným myšlenkám jej zastihli obavy, že je to všechno kolem něj jen opravdu povedená představa jeho poškozené mysli. Že se ho jen jeho vlastní myšlenky snaží uchránit, před drastickou skutečností: že jej stále má v rukou Hydra. A že je stále tím monstrem, které ze srdce nenávidí.