𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.3

Když Octavie konečně dorazila do Portlandu a navigace jí hlásila jen už něco přes pět kilometrů k cíli, přiblížila se ručička hodin ke dvanáctce. Tou dobou již slunce viselo pevně na obloze a ozařovalo svým chladným podzimním světlem svět a budovy pod sebou. Lidé na ulicích pravidelně proudili sem a tam, jak chodili během pracovních pauz na oběd do pouličních bister, které naleznete v Downtownu skoro na každém rohu. Octavie to spokojeně pozorovala a sama přitom projížděla klidnými čtvrtěmi, hledajíc místo, kde by mohla na chvíli zaparkovat a vyřídit si hovor. Příležitost se jí naskytla na zkovaném malém nenápadném parkovišti nedaleko jedné z hlavních Portlandských bank.

Zaplatila za stání, zkontrolovala si, že stojí správně a vytáhla z kabelky stále pohozené vedle ní mobil. Poté, co nalezla potřebný kontakt, si mobil přiložila k uchu a opřela se o sedačku, jednu ruku přitom stále položenou na volantu. Hlasitě se nadechla když telefon začal svým klasickým pomalým tempem zvonit. Očima přejížděla po prázdném parkovišti před ní. Nahodila umělý úsměv, když se na druhém konci ozval zostřený ženský hlas, snad jako by to dívka na druhé straně mohla poznat. Nikdy neměla Natalii Berofovou ráda. Byla to egoistická potřeštěná holka, jenž si nedělala servítky s naprosto ničím a nebála se urazit úplně kohokoliv. A Octavie to už od svých studentských let nemohla vystát. Kdykoliv slyšela ten klasicky potrhlý hlas jako by jí odumřela jedna buňka v mozku. Teď svoji starou známou spolužačku však potřebovala.

„Octavie? Ani nevíš jak ráda tě slyším," zapištěla Natalie a Octavie si s menší nelibostí představila ten její otravný úsměv, který z jejích slov vyloženě čpěl.

„Já tebe taky Naty," odpověděla lehce suše a prsty poklepala o plochu volantu, „Volám kvůli tomu bytu, o kterém jsme před tím mluvili."

„Jasně, já vím jen -" zasekla se na chvíli spolužačka, a hlas se jí přitom zadrhl. Poté se lehce přiškrceně zeptala, „Kde si?"

„V Downtownu, vedle nějaké Banky," odpověděla prostě Octavie a střelila po místu pohledem. Nechápavě nakrčila obočí, „proč? Něco se stalo?"

„Jistě, že ne, jen," znovu se zastavila Natalie uprostřed věty, jako by hledala správná slova. Její tón přitom postrádal dřívější nadšení. Octavie se na sedačce napřímila.

„Jen, co?" zeptala se ostřejším tónem, než plánovala. Roztěkanost kamarádky jí však byla přímo otravná.

„Nic, důležitého, až na to, že ti ten byt budu moci předat až později," ozvalo se v mobilu.

„Cože? Ale byly jsme domluvené na dvanáctou -"

„To sice ano, ale musíš to pochopit, on tam bydlí přítel a my máme teď takovou partnerskou krizi, tak ho nemůžu jen tak vyhodit. Víš on je takový -" začala se rozplývat Natalie, dokud jí Octavie prudce neutnula chladný tónem.