𝐂𝐎𝐋𝐃 𝐇𝐀𝐍𝐃𝐒 ❉ [canceled.]

1.6

Octavie nebyla krutá. Opravdu ne. Možná byla sobecká, sebestředná a perfekcionalista, ale krutá rozhodně ne. Věděla, že kdyby nyní Jamese nechala odejít, pravděpodobně by se zhroutil ještě dříve, než vkročí na první schod. Obzvláště, když odmítal myšlenku na nemocnici, tak kýčovitě až to bylo podezřelé. Tak mu nabídla zůstat. Sebevíc jí to bylo proti srsti a zarytém režimu jenž se snažila vést. Bylo to ale jen na pár dní, ne? Pár dní a ona se může vrátit ke své práci. Není na tom nic složitého ani nepředstavitelného. A možná právě proto jí ta situace tak vyhodila z řádu. Protože kdy naposledy, byla nucena s někým sdílet bydlení? S někým relativně cizím? Nejhorší na tom bylo, že pro ni nikdo nebyl cizí. Ne, v plném významu toho slova. O každém koho kdy potkala něco málo věděla. Mnohdy i dokonce více než by si přála. Dokázala úplně přesně říci, kde se kdy kdo narodil, nebo kolik sourozenců má, kde pracuje. Jediné co k tomu potřebovala byl  obličej dotyčného. Oproti tomu byl však muž před ní nepopsaným listem. Věděla jen, že byl v armádě a že nebydlí nikde poblíž Oregonu. A to ji svým způsobem děsilo. Ne, takové slovo by ona nikdy nepoužila. Neděsilo. Rozptylovalo.

Byla z té situace až směšně v rozpacích. Jediný muž s jakým kdy sdílela svoje bydlení byl její vlastní otec. Ano, měla sice za svůj život pár vztahů ať už vážnějších, nebo lehce zanedbatelných, nikdy to však nepřerostlo v takovou důvěru, jakou je společné bydlení. Matka ji jako malou málokdy pouštěla na přespávání ke kamarádkám, jelikož to nepovažovala za vhodné ztrácení času. Byla to jedna z mála věcí, se kterou s ní Octavie zpětně musela souhlasit. Nikdy nebyla příliš družný člověk. I přes svůj život v pohybu byla stále ta zpohodlnělá zhýčkaná holka, jenž si cenila vlastní pohodlné postele a nezávislosti na komkoliv jiném. Nemusela se tak starat o nic jiného, než o sebe. Byla zvyklá žít způsobem samotáře a vlastně jí to i vyhovovala. Žádný hluk, žádné otravování, žádné ostýchání. Žádné přizpůsobování, nebo ohlížení. Jen klid a pokoj. V nic takového nyní ale doufat nemohla. A to nehledě na to, jak úpěnlivě se s tímto osudem snažila vypořádat. Připadala si jako na jehlách. To, že se návštěvník zdržoval jen v kuchyni na tom nic neměnilo. 

Když nechala pootevřené dveře z ložnice, kam se uskromnila měla sklony se do nich neustále dívat a Jamese kontrolovat. Když je však zavřela, aby se konečně mohla soustředit, za pár minut je zase nervozitou otevírala. Šílela tak sama ze sebe. Nebyla schopná se na své materiály podívat ani na půl hodiny, bez toho, aby jí oči neujížděli směrem do obýváku. Nedokázala svá záchranná slova předčítat skoro ani v duchu, snad jako by ji mohl cizinec slyšet. A i kdyby? Uklidňovaly ji její vlastní myšlenky. Nemůže rozumět jejich významu. To jí však jako výmluva nestačilo. Připadalo jí že ji neustále sleduje, podobně jako ona měla nutkání sledovat jeho. Jeho pohled jí na kůži vyloženě šimral. Na své práci si tak zvykla pracovat jen v noci, kdy měla jistotu, že spí. Kdy v bytě jediná známka jeho přítomnosti zůstaly pootevřené dveře. Ze své vlastní paranoie totiž nebyla schopna v jeho přítomnosti spát. Prakticky nezamhouřila oka. A fakt, že to byl naprosto zbytečný strach, vzhledem k tomu že jí už jednou zachránil život na tom nezměnil.