Many Days [dokončeno]

1.

Výbuch vytvořil tlakovou vlnu, která Arise shodila na zem. Zaklel a snažil se postavit. Podal mi ruku a pomohl mi na nohy.

„V pořádku?“ zeptal se.

„Jenom jsem se bouchla do hlavy. To nic,“ ujistila jsem ho.

Aris kolem mě prošel a otevřel dveře, kde byli placerky. Málem vrazil do Rachel stojící hned na druhé straně dveří. Dívka zrudla a odstoupila od něho.

„Jste tu v pořádku?“ Harriet vyrazila na chodbu a narazila do Arise, když rázně kráčela ke mně.

„Jo, nic nám není,“ odvětila jsem.

„Kde jsou ty divný lidi, co nás se šoupli?“ Ze dveří vystoupila Beca, která Arise porazila stejně jako Harriet. Aris na protest rozhodil rukama a přivřel oči. Pak ode dveří raději odstoupil a přidal se k nám na úzkou chodbu.

Po něm ze dveří vyšel zbytek dívek, které ještě zůstali v tmavém pokoji.

„To by mě taky zajímalo,“ ozvala se Clary.

„Možná je jenom nevidíme,“ začala Miyoko. „Jsou dost tišší a na některých místech splývají s prostředím.“ Paranoidně se rozhlédla po prostoru jakoby, mohli lidé kdykoli vyskočit ze zdí a vrhnout se na nás. Zasmála jsem se.

„No co?“ probodla mě přátelským pohledem. „Neviděla si ty holky? Na večeři jsem je jenom na chvíli ztratila z očí a málem jsem dostala infarkt, když se vedle mě jedna z nich vynořila, aby mi odnesla talíř.“

Z budovy se znovu ozval výbuch, tentokrát doprovázený křikem naším a neznámým, takže mně, Miyoko i ostatním úsměv zase rychle ze rtů spadl.

Světlo na stěnách zablikalo a zhaslo. Místo něho naskočilo bodavé červené nouzové osvětlení, ze kterého mě za chvíli začali bolet a slzet oči.

„Tak asi jdeme?“ navrhla nejistě Sofie. „Někam?“

Harriet přikývla a rozhodla se, že nás povede. Za ní jsem šla já, pak Sofie a zbytek. Poslední šel Aris. Šli jsme pomalu a na každém rohu, kde jsme měli zabočovat, se nejdříve Harriet patřičně rozhlédla, jestli tam není někdo, kdo by nám chtěl v útěku zabránit. Až pak nám dala signál, že můžeme jít.

Chodby sami o sobě dost připomínali Labyrint. Byli dlouhé, nelogicky vystavěné a každý roh na mě působil, že na mě někdo nebo něco vyskočí.

Vyrazili jsme zpoza rohu a všudy přítomný křik se tentokrát ozval hned z uličky vedle. Harriet nám rukou dala pokyn, že se máme vrátit, přičemž do mě narazila.

Z uličky vedle vyrazil nějaký kluk. Mohlo mu být tak sedmnáct, maximálně osmnáct. Měl zrzavé vlasy a oči modřejší než Aris. Ústa mu zakrýval černý šátek. Kluk se zastavil v chodbě a pokynul rukama zpět do chodby. Nechápala jsem, co to dělá. Napadlo mě, že má možná tu nemoc a přichází o rozum. Jenže pak se z chodby, kam se díval, vyřítila skupinka lidí.

Nebyli to ani muži v černém ani ženy v bílém. Byli to teenageři zhruba v našem věku, dívky i chlapci. Mohlo jich být tak třicet. Přeběhli a kluk se za nimi ztratil v další chodbě.

Harriet se nahnula přes roh a prohlížela si, jestli je vzduch čistý. V mžiku zase zakoukla a zavřela oči.

„Sakra,“ zaklela.

„Co se děje?“ zašeptala jsem. Nemusela mi odpovídat. Ten kluk, co zaběhl do té chodby, vyšel a teď nás upřeně pozoroval. Začali jsme couvat, abychom mu unikli. Kývl hlavou, abychom šli za ním. S Harriet jsme se na sebe podívali. Nevěděli jsme, jestli mu můžeme věřit. Co když tohle bylo to o čem povídala doktorka Pageiová? Co když byla tohle druhá zkouška a on nás teď odvede na další možnou smrt? Nehodlala jsem si Labyrint znovu zopakovat. Rozeběhli jsme se zpět do chodby, ze které jsme přišli.