Many Days [dokončeno]

20.

DĚKUJI ZA 3K PŘEČTENÍ NA ANOTHER MAZE <3 

Kráčeli jsme pouští už několik hodin. Tělocvična na nás vykukovala z dálky. Šli jsme pomalu a v klidu. Snažili jsme se se moc nevyčerpat, abychom se příliš nedehydratovali a nevyplýtvali moc vody. Nevěděli jsme, jak dlouhá cesta nás čeká, než najdeme Thomasovi stopy a vydáme se po jejich cestě.

K tělocvičně jsme dorazili okolo poledne a odpočinuli si v ní abychom nabrali síly na další cestu. Stopy jsme objevili krátce po poledni, protože bouřka některé zakryla. Vedli neustále dopředu a nekončili několik kilometrů, a tak jsme se vrátili zpět do tělocvičny, rozhodnuti, že v ní přespíme a vyrazíme po jejich stopách ráno. Nechtěli jsme cestovat v noci, kdyby byla zase bouřka.

Myslím, že přišla. V noci jsme slyšela jakési šumění a výbuchy ale byla jsem příliš unavená na to abych šla zkontrolovat, jestli to bouřka je anebo něco jiného.

Ráno jsme po chabé snídani vyrazili opět na cestu nabiti novou energií. Slunce na nás pražilo, a tak jsme ji rychle ztratili. Zakrývala jsem si hlavu batohem, ale po chvilce mě začali bolet ruce od držení batohu nad hlavou, a tak jsem ho spustila zpět na záda, abych rukám ulevila.

Kráčeli jsme k rozpadlé budově, která nás byla do očí na obzoru. Byla od nás vzdálená něco přes jednu míli. Byla to narezlá budova s betonovým základem, který ale na některých místech chyběl a nahradil ho plech, s vymlácenými okny, propadlou střechou a naprosto opuštěný. Dým, který šel ze střechy, působil jako signální oheň.

Když jsme se přiblížili na několik metrů, zjistili jsme, že je budova čerstvě rozbombardovaná. Budova měla zabarikádované všechny vchody. Pod některými sutinami jsem mohla zahlédnout mrtvá těla bezmocných lidí, kteří se chtěli dostat ven. Bez úspěchu. Jediná místa, kterými se dalo uniknout byla příliš vysoko a hrozila by smrt pádem. Obcházeli jsme komplex a mlčky si prohlíželi sutiny. Mrtvolný pach byl ve vzduchu cítit na každém kroku. Pohled na tu všechnu spoušť my bral dech.

„Kdo tohle mohl udělat?" přemýšlela jsem nahlas. A získala odpověď.

ZLOSIN. Řekla Teresa a ukázala na něco, co vypadalo jako odlomek bomby. Bílým na černém tam stálo Z.L.S.N. Udělalo se mi špatně při pomyšlení, že tyhle všechny lidi zabil ZLOSIN.

„To jsou sráči," ulevila si Beca a vyřkla tak slova, která měla na jazyku každá z placerek.

Obešli jsme celou budovu a nenašli nikoho, kdo by vykazoval sebemenší známky života. Nikdo tenhle masakr nepřežil. Stopy toho, kdo sem šel zmizeli u dveří, které se ale ani nedali otevřít. Zamčené nebyli, ale když se nám podařilo je na škvírku otevřít, zjistili jsme, že je blokují sutiny. Ať to byl Thomas nebo ne, tuhle spoušť nemohl přežít.

Teresa vzala vysílačku a nahlásila to Jansonovi. „To jste byli vy?!" rozčilovala se. „Zabili jste tu všechny ty lidi?!"

„Ano," odvětil Janson bez jakékoli lítosti. „S Thomasem jsme ztratili spojení. Nejdříve se spustil hlásič. Někdo z těch idiotů vevnitř nějak zaktivoval jeho čip. Pak jsme to spojení, ale ztratili."

„A nenapadlo vás, že je to třeba tím, že jste na něj shodili bombu?" křičela do vysílačky Beca, vytočená celou touhle situací. „Jste prolhaní prašiví psi! Nejdřív chcete abychom vám pomáhali vystopovat nějakého kluka a pak si na něj shodíte bombu! S vámi jsme skončili! Udělali jsme, co jste chtěli! Našli jsme toho kluka, vy jste ho zabili. Teď očekáváme svou odměnu!"

„Nesplnili jste úkol," řekl Janson prostě. „Chtěli jsme po vás abyste Thomase našli a zahlásili jeho polohu, abychom ho mohli najít. Možná jste ho našli, ale na to je už pozdě."