Many Days [dokončeno]

4.

Aris

V autě jsem usnul. V komplexu ZLOSINu jsem toho moc nenaspal a byl jsem vyčerpaný. Nevím kolik hodin jízdy jsme za sebou mohli mít, když auto zastavilo, ale venku byla stále tma a zdálo se mi, že se i ochladilo. Dveře auta asi neměly dobré těsnění. Na to jsem měl přijít dříve a využít toho. Mohli bychom s Rachel utéct. Ale co bychom dělali potom?

Dveře se otevřely a vykoukla na nás černá maska muže ze ZLOSINu. Hned za ním se vynořil druhý. Ten první uchopil Rachel, která spala. Když se ji dotkl, vzpřímila se do stoje a v jejích očích bylo znát zděšení. Hledala pomoc u mě. Byla to jen vteřina, ale ten strach v jejích očích...

Neměl bych ji opravdu pomoct? Výcvik ZLOSINu znám a dokázal bych ti chlapi oddělat...

Ne. ZLOSIN je dobrý. Musí být. Proč by jinak tohle vše dělali? Ale za tento týden jsem o tom, jestli je dobrý dosti pochybil.

Muž Rachel hrubě sebral a hnal ji z auta ven, takže zakopla a rozplácla se o písek venku. Pak vzal muž mě. Šli jsme do komplexu. Dneska tady byl klid. Většinou se kolem potulovali raplové, takže musela ochranka střílet i hodiny, než se jim podařilo raply zabít nebo zahnat. Dneska, ale jako by se nikdy nic nestalo. Žádné sluneční erupce. Žádná světová zkáza. Žádný smrtící virus. Žádný ZLOSIN.

Muž, který držel Rachel se snažil vytáhnout vysílačku pro pokyn k otevření dveří, ale dívka se příliš zmítala a hrozilo, že by mu utekla. Voják, co držel mě, vysílačku neměl, takže jediná možnost, jak se dostat dovnitř bylo přes uklidnění Rachel. Muž vzal zbraň, kterou měl kolem ramen a chytl ji, aby udeřil Rachel. Zastavil jsem ho.

„Ne," prosil jsem. Pak jsem se dotkl ramene zmítající se Rachel a poprosil ji, aby se zklidnila. Neochotně mě poslechla, zmatená mým chováním. Nedivil jsem se jí. Byla jedna z těch, kteří věřili, že si nic nepamatuju. Že se ZLOSINem nejsem. Byla na straně Thomase, takže její vzpomínky byli vymazány. Já se ale držel Teresy, takže jsem o ně, stejně jako ona, nepřišel.

Muž sjel rukou k obalu vysílačky, otevřel ho a vysílačku vylovil. Pak tlustými rukavicemi zmáčkl tlačítko a prohlásil: „Jednotka tři sta padesát dva, přepínám."

Z vysílačky se ozval statický šum. „Ano, jednotko tři sta padesát dva, slyším."

Muž znovu stiskl tlačítko: „Žádám o vstup do budovy, přepínám."

„Přístup povolen," ozvalo se šumění a obrovské vrata se otevřela. Nejdříve jsme do budovy vešli my a pak zbytek jednotky, která zbyla z boje proti Pravé ruce. Vstoupili jsme do obrovské haly nezměrné velikosti. V téhle hale byli motorky, terénní auta, létající bergy, všechny s označením Z.L.S.N. Pohybovalo se tady pár špinavých mužů a žen s krabicemi s nářadím v černých uniformách, na kterých byly skvrny od oleje, a pár lidí v šedivých kombinézách ZLOSINu, které jim byli velké a plandali jim tak na vyzáblých tělech. ZLOSIN se o zaměstnance, co pouze opravují přístroje, příliš nestaral. Daleko více jídla dávali bezpečnostnímu personálu a vojákům. Zbytek šel nám do Labyrintů.

Jediný kus oblečení, který lidem v šedivých uniformách padl, byla kšiltovka. Ta na sobě sice označení Z.L.S.N. neměla. Zato se na levé straně tkvěl znak ZLOSINu, trojúhelník s menším trojúhelníkem uprostřed, který byl spojen třemi čárami na každé straně vnějšího trojúhelníku a vše zakončovali dva nepravidelné lichoběžníky po obou ramenech vnějšího trojúhelníku, vyvedený bílou nití. Tyto lidé vyfasovali, místo krabice s nářadím, bílé bloky a obyčejnou tužku. Obcházeli vozy v hale a něco si do bloků zapisovali. Všichni nás sjeli pohledem, když jsme vstoupili dovnitř. Kolem nám proběhli dva muži, kteří zmizeli za stále nedovřenými dveřmi. Předpokládal jsem, že se šli postarat o vůz ZLOSINu a dopravit ho sem.