Many Days [dokončeno]

26.

JE TU POSLEDNÍ KAPITOLA MANY DAYS. NA MÉM PROFILU, JAK JSEM SLÍBILA, UŽ MŮŽETE NALÉZT PRVNÍ KAPITOLU TŘETÍHO DÍLU. DOUFÁM, ŽE SE VÁM BUDE LÍBIT. DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ TO DOKÁZALI PŘEČÍST AŽ SEM. MIMOCHODEM SI ZAPAMATUJTE NOVÉ POSTAVY NA KONCI ;). BUDOU JEŠTĚ DŮLEŽITÉ.

VĚNOVÁNO: Kdybys to četl, věděl bys, že je to pro tebe.

Ta teď nečinně přihlížela, jak se k nám lodě blíží. Thomas už ze skály zmizel a zahlédla jsem ho z dálky, kam vybíhá zpoza kamene a snaží se nás upozornit na příchozí nebezpečí.

Harriet se chytla davu a běžela dozadu. Bezpečí tam na ni rozhodně čekat nemohlo. Nic nám teď nemohlo poskytnout bezpečí. Letěly na nás dva bergy ZLOSINu a doprovázel je jeden vrtulník. Z toho už šlehali první záblesky od střelby mířené na nás. Vyskočilo odtud i pár vojáků, kteří si běželi pro náš život. Ozářilo nás bílé světlo, za kterým se šklebil Janson, jak jsem zahlédla. Jeho krysí obličej se ani z několika metrů nade mnou nedal přehlédnout. Usmíval se. Jak se mohl usmívat, když jeho vojáci stříleli jednoho člena Pravé ruky za druhým? Nehledě na to, že se ani nechystali ujistit, jestli je to dítě nebo dospělý.

Bergy už byly na dosah. Bílé světlo vystřídalo ohnivé oranžové. ZLOSIN na nás začal shazovat bomby. Boleli mě z hluku uši. V oblacích se vznášel hluk motorů, kolem mě se ozývaly bezmocné výkřiky prchajících a výbuchy dopadající kolem nás byly asi nejhlasitější.

Jedna z tlakových vln mě odmrštila na písčitou zem. Harriet mě okamžitě zvedla na nohy. Běželi jsme ke stanu Arise. Museli jsme mu pomoci. Doufala jsem, že jedna z bomb nezasáhla stan a že je stále naživu. A opravdu. Stan nebyl v plamenech a žádná z bomb nevybuchla poblíž, takže byli v bezpečí. Vběhli jsme do stanu a rozhlédli se.

Brenda tu nebyla. Její lůžko zelo prázdnotou. Deka a polštář zmuchlané. Zato Aris byl stále na stejném místě jako předtím. Seděl, v očích měl strach. Lék musel konečně začít zabírat. Lekl se nás a zacouval po lůžku dozadu.

„To nic," uklidňovala jsem ho. „To jsme jen my." Vyskočil na nohy a vletěl mi do náruče. Obvinula jsem ruce kolem něho a stiskla ho. Kroky ho vyčerpaly, a tak se na mě zhroutil a nohy táhnul po zemi. Musela jsem ho táhnout nahoru, abychom společně nespadli na zem.

„Dementi," odfrkla si Harriet. „Na to teď nemáme čas. Každou chvíli na nás mohou shodit bombu. Jdeme!"

Kývla jsem na ni. A obvinula Arise kolem pasu, aby se nemusel tolik namáhat a jeho nemoc se nezhoršila.

Ten lék. Kathrin musela udělat další, protože zásoby od Marcuse došli. Prohledávala jsem stůl. Odhrnula jsem injekční stříkačky. Různé prázdné kádinky, obvazy a náplasti, až jsem našla lahvičku, na které bylo lihovým fixem napsáno antibiotikum. Popadla jsem injekční stříkačku, která byla vedle ní a pomocí, které se lék aplikoval.

„Sonyo," oslovila mě Harriet a rozhrnula plachtu nemocničního stanu. „Poběž!"

Vstoupili jsme do bitevního pole. Léky pro Arise jsem schovala do kapsy a doufala, že se nádoba nerozbije, nebo že si nezabodnu injekční stříkačku do nohy. Žádná další bomba nepadla, ale bergy jsem na obloze už neviděla. Předpokládala jsem, že někde přistál a vojáky se z něj na nás vyřítili. Byl tu zmatek. Obyvatelé tábora se snažili utéct, kam se dalo, jenže vypadalo to, že nás útočníci oblehli a my nemáme, kam utéct. Drželi jsme Arise a pomáhali mu s chůzí. Snažili jsme se ho popohnat, ale museli jsme na něj dávat pozor. Skryli jsme se za náhodným balvanem a čekali až ustane palba.

Vyběhli jsme zpoza krytu a snažili se najít někoho, kdo by nám pomohl. Kathrin byla v obležení vojáků. Když pomáhali nějakým dívkám utéct, zaútočili na ni a teď ji vlekli dozadu tábora. Bylo tam už pár mladých zajatých a někteří šťastlivci, které ZLOSIN nepostřílel.