Many Days [dokončeno]

5.

Vince lhal. Šli jsme už hodinu a do mně neznámého místa jsme stále nedorazili. Padala jsem vyčerpáním a žízní. Noha, ze které jsem si ponožku sundala a zahodila, protože byla úplně prodřená, mě pálila a začala jsem na ni kulhat. Teď se ozvala i bolest z rozřízlé nohy z placu.

„Vinci, opravdu ses sekl o deset kontrolních bodů?" Matthew za mnou sípal. Podpíral Becu, která vypadala, že každou chvíli zkolabuje. Ztratila už moc krve a z neošetřené rány ji tekla další. Očividně si musela rameno ještě nějak jinak zranit, když sama lezla nahoru z rokle.

Nechápala jsem, co Matthew kontrolními body myslí. Nebylo tu vůbec nic podle čeho by se dalo orientovat. Jen nekonečná vyprahlá poušť.

„I mistr se někdy může seknout," úsměv z tváře mu pohasl, když za něj někdo zaklel. „Prostě tam chci být už dneska. Jsem tak jistější."

„A jak je to ještě daleko?" Harriet měla podobně energie jako Vince.

„Už moc ne," prohlásil a vzadu si povzdychli. „A tentokrát to myslím vážně." Nikdo mu nevěřil a ten stejný ho opět urazil. „Asi tak kilák. Kilák a půl," dodal. Kilometr. Tisíc metrů. Sto tisíc centimetrů. Při té představě jsem upadla na zem a tentokrát jsem měla co dělat, abych se zvedla, takže mi pomohla Harriet.

„To zvládneš," povzbuzovala mě. „V Labyrintu jsi zvládla víc."

„Jo, ale tam jsme aspoň spali," připomněla jsem. Vzpomněla jsem si na Arise a pak i na Rachel, které odvedli vojáci ZLOSINu. Teď už museli být mrtví. Rozklepala jsem se. Slzy mi vytekli z očí a schladili, tak mé rozpálené tváře. Víc jsem ale brečet nedokázala, protože jsem byla příliš dehydratovaná.

***

Zahlédla jsem ty světla, když se mi hlava točila až moc. Myslela jsem, že mám halucinace z nedostatku vody, ale ne. Vince, který byl stále plný energie, zajásal a zrychlil tempo. Bylo to už tak dvě stě metrů maximálně. Sípala jsem a snažila se dát do kroků co nejvíc energie. Došli jsme tam za pět minut a před místem jsem spadla na zem. Harriet a Miyoko mi pomohli vstát.

Místo byl tábor, který byl obehnán pouličními lampami. V kruhu světel byli rozestavěny stany. Potulovalo se tady pár lidí, kteří nám do jednotlivých stanů pomáhali, když nás uviděli. Mě dovedl do stanu Matthew, který pořád nesl Becu. K nám se připojila ještě Harriet a Mary. Harriet s Matthevem položili Becu na lůžko, které vypadalo stabilněji než to z placu. Bylo kovové a když si na něj Beca sedla, bolestivě zavrzalo.

„Hej, emmm," Mary svraštila obočí a chytla se za kořen nosu. „Matthewe, kde tu máte obvazy? Nebo jakékoliv lékařské věci." Matthew, který seděl u Beci a dával ji napít z čutory, (měla jsem chuť se k Bece vrhnout a napít se taky) co ležela na stole vedle postele, k Mary vzhlédl. „Ty jsi doktorka?" zeptal se.

„Částečně," oznámila Mary a Matthew nechápavě naklonil hlavu. „V place jsem byla místní doktorka."

Chtěla jsem dodat jedna z nejlepších, ale pak jsem se zarazila, když jsem si vzpomněla na Clary. Vybavily se mi všechny vzpomínky z placu. Tak moc mi chyběla. Chtěla jsem se vrátit do dob, než tam přijel Aris. Když bylo ještě vše klidné a byl částečný mír. Zaplavila mě vlna stesku. Nevydržela jsem to. Vyběhla jsem ze stanu a zhroutila se na zem. Křičela jsem, plakala a bouchala rukama do země. Trocha písku se mi dostala do úst a já se rozkašlala. Proklínala jsem všechno a všechny. ZLOSIN. Tuhle planetu. Slunce. Litovala jsem, že jsem se vůbec narodila. Srdce se mi bolestivě stahovalo a mně se tak špatně dýchalo. Byla jsem tak vyčerpaná.