Many Days [dokončeno]

22.

JORGE

Aris mi zkolaboval do náruče. Byl bledý jako smrt a rozpálený jako spáleniště. „Je normální, že je takhle bledý?" zeptal jsem se skupinky chlapců.

„Ne," odvětil mi bez zaváhání Minho.

„Co je mu?" zajímalo malého Jacka.

Zavrtěl jsem hlavou. „Asi úžeh," dedukoval jsem. Vyndal jsem z Arisova batohu vodu a schladil mu rty. Zasténal a trochu sebou zavrtěl. Klepal se.

„Co s ním tady teď budeme dělat?" ozval se Afroameričan. Chvíli jsem přemýšlel. Do města to bylo ještě půl dne. S Arisem se ale délka mohla prodloužit i na dva dny. „Pomozte mi ho zvednou," poručil jsme jim. Bylo by rozumnější se vrátit a počkat, co to s Arisem udělá, ale měli jsme málo času.

Minho a já jsme nesli Arisovo bezvládné tělo a postupovali dál. Nebyl nijak zvlášť těžký, takže byla cesta poměrně jednoduchá. Mohlo být kolem čtvrté večer. Slunce se pomalu stahovalo za obzor a ochladilo se. Arisova teplota rychle klesla a začal se klepat ještě víc. Oblékli jsme ho do mikiny a snažili se do něj dostat trochu vody. Příliš se nám to nedařilo a polovina tekutiny skončila v písku. Přikázal jsem, aby toho nechali a neplýtvali tím nejcennějším, co máme. Arisovo zdraví mi dělalo starosti. Úžeh očividně neměl. A já se bál, že vím, co s ním je. Do té rány, co jsem mu brzy ráno obvazoval se mu asi musela dostat infekce. Otrava krve byla tady na spáleništi definitivní konečná. Marcus by mohl mít ve městě antibiotika, ale šance byla malá.

Požádal jsem chlapce, aby Arise přidrželi. Sundal jsme mu tričko a on se rozklepal ještě víc. Sundal jsem mu obvaz, který chránil jeho zašité rameno a pohlédl na ránu. Byla trochu zanícená a opuchlá. Na ráně to nebylo příliš poznat za to na Arisovým zdravotním stavu ano. Jeho tělo reagovalo jako by se mu do oběhu dostal smrtelný jed. Začal se klepat jakoby se nemohl nadechnout. Otočil jsem ho do stabilizované polohy a on se vyzvracel.

„Sakra," zkřivil tvář Minho.

Kývl jsem na něj. Otřel jsem Arisovi pusu a navlékl do s pomocí chlapců do trička a mikiny. Chtěli jsme se vydat dál a ještě něco ujít, když se za námi ozval vyděšený Jack.

„Někdo za námi běží!" oznámil zděšeně.

Pohlédl jsem jeho směrem a měl pravdu. Jen pár metrů od nás běžela skupinka jakýchsi pěti holek, kteří nevypadali vůbec přátelsky. Nemyslel jsem si, ale že by byli od ZLOSINu. Na to byli příliš mladé. Nevypadli ale ani moc jako lidi z města. Byli o něco čistší a rozhodně měli trochu větší přísun jídla. Nebyli to vyhublé trosky, jejichž těla by stála na posledních tucích a slabých kostích.

Utíkat jim bylo zbytečné. Neměli jsme se tady kde schovat a pochybuji, že bychom jim s Arisem vůbec utekli. Museli jsme se proti nim bránit. Zakryl jsem ležícího bezmocného Arise.

Vytáhl jsem ze svého batohu zbraň, kterou jsem našel ve skladu a namířil ji na ně.

Jedna z dívek na mou zbraň zareagovala proti útokem. Zdvihla proti mně její zbraň a zatvářila se výhružně. Měla dlouhé rovné černé vlasy a byla menšího vzrůstu. Zastavili se sto metrů od nás a druhá černovlasá dredatá dívka poručila, aby zbraň stáhla. Ta ji po chvilce neochotně poslechla, ale pro jistotu ji měla svěšenou po jejím boku.

„Nechceme vám ublížit," řekla ta dredatá dívka a zvedla ruce v míru.

„Jo fakt?!" zaútočil na ně Minho jedovatým hlasem. „A kdo jako jste?!"

Probodl jsem ho pohledem. „S mluvením je teď řada na mě, hermano." Minho byl naštvaný, ale mlčel a neprotestoval.

„Co chcete," zeptal jsem se jich. „Máme tu jednoho zraněného a opravdu s vámi nechceme bojovat."