Many Days [dokončeno]

6.

Aris

Janson mi plán sdělil rychle. Mám si u Thomase získat důvěru, až se setkáme, protože před několika minutami se vrátili z Labyrintové zkoušky. A až se setkám s Teresou na Spáleništi mám hrát, že s ní jsem, aby Thomas žárlil. Chtěli kvůli tomu výsledky jeho reakcí. Nové informace. Thomasovi reakce přišli ZLOSINu neúspěšnější a chtěli i reakce na jiné emoce než jen strach, vztek a štěstí. Tenhle úkol mi připadal nad míru bizarní a nepříjemný i z hlediska, že budu muset s Thomasem strávit nějaký čas, ale nic jiného mi nezbývalo.

Asi za dvě hodiny si pro mě přišel Janson, aby mě dovedl do jídelny, kde jsem měl čekat na zbytek placerů ze skupiny A. Pak dával, ještě pokyny dvěma klukům. Jeden byl černý a měl dredy, černé jako Harriet, ale krátké. Druhý byl opálenější, běloch s hnědými vlasy a namachrováným úsměvem. Zajímalo mě, jestli to jsou herci z Denveru anebo jsou to subjekty a ovládají je.

Placeři přicházeli postupně. Nejdřív přišel Minho, asiat, poměrně svalnatý. Na konferencích, když jsme placery rozřazovali se o něm mluvilo jako o budoucím běžci. Asi mu to vyšlo. Druhý byl Siggy, pravděpodobně Afričan, trošku zavalitý. Pak vstoupil Jack. Malý nenápadný kluk přibližně v mém věku. Běloch, hubený s hnědými vlasy a plandavým oblečením. Něčím mi připomínal Sonyu. Asi tím stylem, kterým chodil. Přímo říkal prosím nevšímejte si mě. Ale je pravda, že Sonya se v Labyrintu dost změnila, až mě to zarazilo. Pak vešel Winston. Kluk s velkým problémem s akné. Trošku opálený s černými vlasy.

A pak vešla vysoká hubená postava atletického typu s pískovými, delšími, vlasy a očima barvy čokolády. Bratr Sonyi. Newt. Rozklepaly se mi ruce a rozbušilo srdce, takže jsem se musel otočit, abych se uklidnil a zbytečně na sebe nepřitahoval pozornost. Za chvíli sem totiž Jason pošle Thomase a ti dva kluci přeskočí z otázek, kterými mají zdržovat, přímo ke mně. Zahaleného v mikině s kapucí přes hlavu, tak aby mi špatně bylo vidět do obličeje, debilně hledícího na kukuřiční chleba. Nesměřoval jsem k placerům pohled a jedl jídlo, které zároveň sloužilo jako moje večeře. Bylo pro mě těžké soustředit se na signál z čipu, který mi má přikázat začít hrát podle Jansonova plánu, a nesoustředit se jen na jezení polévky. Sice nám dali v komplexu, kde jsme byli předtím, jídlo, ale mně to nestačilo. Porci, kterou nám přidělili na pokoji s Rachel byla taky dost malá, ale stále byla větší, než porce, kterou dostávají ostatní. Elity vždycky dostávají víc. Možná proto byla porce Rachel už tenkrát menší. Mělo mi to dojít. Měl jsem ji chránit...

Myšlenky mi málem zastínily pípnutí čipu, které jsem mohl slyšet jenom já v mozku. Vzal jsem do ruky chleba a pět vteřin na něj koukal. Za necelou chvíli přešla po chodbě Teresa a Thomas se s vykřiknutím jejího jména zvedl ze židle. Položil jsem chleba a sundal si kapuci, když jsem se otáčel na procházejícího Thomase. Za chvíli už jsem slyšel ze sluchátka Jansonův hlas: „Výborná práce. Teď můžete jít do pokoje."

Zmizel jsem dřív, než se Thomas stihl vrátit ke stolu. Potřeboval jsem se vyspat, kvůli tomu, že další úkol byl v noci.

Byl jsem probuzen okolo půlnoci, pokud šly moje displejové hodinky správně. Zalezl jsem pod postel a otevřel dvířka větrací šachty. Vlezl jsem do ni a začal se podle pokynů, které mi dával nějaký muž, jít správným směrem do ložnice skupiny A. „Doleva, doprava, teď dopředu," ozývalo se mi v mozku. „Teď vykopni ty dvířka po levé straně." Otočil jsem se podle pokynů. Koukal jsem se na dvířka, kde na druhé straně svítilo slabé světlo. Přelezl jsem k nim a pomalu je otevřel. Pomalu jsem se protáhl malým otvorem a pomalu je položil, tak abych nezpůsobil hluk. Nade mnou zaskřípala postel. Na chvíli jsem ztuhl, kdo stojí za zdrojem zvuku. Pak mě uklidnilo statické zapraskání v mozku. „Výborně. Vzbudil jste Elitní subjekt A2."