Many Days [dokončeno]

23.

Aris.

Myslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím. Teď mi tady ležel na zemi, naprosto bezvládně. Jeho rozpálený obličej jsem mu ochlazovala svými slzami. Nevnímala jsem, že holky odešly, jen jsem tu s ním seděla doufající, že zase uvidím jeho modré oči. Ale on se stále neprobíral. Byl bledý jako by měl každou chvíli zemřít. Ránu, kterou mi ukázala Mary měl zarudlou a nateklou.

Proklínala jsem se každou minutou více a více. Spolupracovala jsem se ZLOSINem, protože jsem byla sebestředná. Šlo mi jen o to, jestli přežiju já a já dostanu lék. Tak jsem pomáhala těm, co mu tohle způsobili. Musela jsem se jim pomstít. Jednou jim tohle všechno oplatit.

Někdo na něj mluvil, ale já nedokázala vnímat. „Hej!" zopakoval daný člověk již po minimálně šesté. „Neměla bys tolik brečet, dehydratuješ se." Mluvil na mě ten Španěl, který tomu tady velel. Pohlédla jsem na něj jen na chvíli, protože mě otočil dotykem na rameno. Nedokázala jsem se na něj soustředit. Zaslechla jsem, jak si povzdechl. „Hele, jestli se dostaneme k Marcusovi, pomůžeme mu."

Kývla jsem na něj a setřela si slzy z očí. Jeho hlas mě uklidňoval. Povzbudivě se na mě usmál a nabídl mi ruku. Přijala jsem ji. „Jsem Jorge."

„Sonya,"představila jsem se mu a stiskla mu ruku. Jorge se odvrátil a vydal se vyhlížet placerky. Přisunula jsem se k Arisovi a stiskla mu dlaň. Měl tak vysokou horečku. Klepala jsem se strachy o něj. Srdce mi bilo jak o závod a nepříjemně se mi svíralo. Připadalo mi, že u něj sedím už hodiny, ale zdravý rozum mi napovídal, že je to teprve pár minut. Slunce, ještě nezapadlo za obzor a placerky se stále nevracely. Bylo mi úzko, chtěla jsem nějak Arisovi pomoct. Možná mu dát napít, ale neprobíral se a voda v ústech by ho akorát zadusila.

Zadívala jsem se na ty ostatní chlapce. Přecházeli po prostoru nebo odpočívali na zemi. Všimla jsem si jak si o něčem jeden Asiat a Jihoameričan šeptají. Tvářili se znepokojeně a dívali se na mě.

Přivřela jsem oči. „Máte snad nějaký problém?" ozvala jsem se.

Ti dva si všimli, že mluvím na mě tak ztichli a zaměřili pohled někam jinam. Všimla jsem si, že takhle podezřívavě na mě koukají vlastně všichni přítomní chlapci. Bylo mi zvláštně a chtěla jsem, aby se placerky už vrátily. Necítila jsem se tu sama dobře. Jorge mi sice připadal milý a důvěřovala jsem mu, ale stejně jsem se cítila bezpečněji s vlastními.

Přepadal mě únava a placerky se stále nevraceli. Jorge navíc stejně říkal, že vyrazíme, až ráno. Chtěla jsem holkám pomoct postavit nosítka pro Arise, ale klížili se mi oči a bylo tu dost lidí, kteří jim v tom pomůžou. Lehla jsem si vedle zraněného a zavřela oči.

Z polospánku mě jen občas budili placerky, které se už vrátili.

„Tady Winston má se stavením docela zkušenosti," promluvil někdo. „On vám pomůže."

„Tady to podrž," oslovoval někdo někoho. „Já to zavážu."

„Ano a teď to pořádně utáhni." Rozhovory se mi pomalu začaly úplně vytrácet. Stiskla jsem Arisovi ruku, abych se ujistila, že tam stále je a propadla spánku.

***

Někdo se mnou třásl. Nevěděla jsem, kde jsem, kdo jsem a byla jsem kompletně celá dezorientovaná. Pak jsem si ale vzpomněla. Bleskově jsem otevřela oči, abych viděla, kdo mě budí. Napadlo mě, že je třeba Aris vzhůru. Shlížela na mě tvář Harriet. Arisovu ruku jsem stále pevně svírala v té své a byl stále stejně rozpálený, takže jsem měla dlaň celou zpocenou.

„Vstávej, Sonyo," budila mě Harriet. „Musíme jít."

Bez debat jsem se zvedla a nasadila si na záda batoh, připravený na cestu. Pomohla jsem ostatním uvázat Arisovo tělo na dřevěná nosítka, která přes noc ostatní vyrobili, aby byl zabezpečený. Kluci vyzvedli Arisovo tělo nahoru a my jsme se vydali na cestu.