Potřeba dýchat

6.

Propaloval nás oba pohledem, zatímco já tím svým prosila o slitování.
Museli jsme si najít jiné místo.

,,Víš kam chceš jít?"
Zeptal se mě, ale mně to bylo docela jedno.
,,Je mi to jedno."
,,Takže tě můžu vzít do kumbálu kde jsem jednou přefikl Rosaline."
Dělalo se mi špatně.
,,Ne dobrý, myslím si, že tam zrovna nemusíme."
Lišácky se zazubil a chvíli přemýšlel.
,,Pokud chceme místo kam moc lidí nechodí a je tam naprostý klid, našel jsem ideální místo."

Tohle místo se mi zamlouvalo jen o píď více než to předchozí, ale pokud tam nikdo nechodil, Adrien mě klidně mohl zabít, znásilnit či zdrogovat a nikdo by na to nepřišel.
Zřejmě jsem mlčela moc dlouho.

,,Ty mi nevěříš co?"
To jsem byla tak čitelná? Začala jsem rudnout, neodpovídala a koukala na svoje boty, dobře, horší už to snad být nemohlo, tohle by pochopil i slepej.

,,Myslel jsem si to, za těch pár dní jsi toho moc neřekla a úplně jsi se do těch věcí nehrnula."
Pořád jsem mlčela zatímco jsme šli někam, kde jsem ještě nebyla. Vyšli jsme do druhého patra, spíše podkroví, vešli jsme do dveří a Adrien je nezapomněl dobře zavřít.
Ocitli jsme se v malé knihovně.
Rozhlížela jsem se tu s nevídaným zájmem. Všude spousta zaprášených knih, světlo tu pronikalo jen malým strešním oknem, na podlaze byl zaprášený koberec, ale ze všeho nejlepší bylo, že tu byl balkon. Tedy spíše se dalo vidět pod nás do jídelny, nikdo nás neviděl, ale my mohli sledovat všechny.
,,Nějak jsem tušil, že se ti to tu bude líbit."
Sedl si na sedací vak a v tu chvíli se zvedl obrovský mrak prachu.
,,Snad nemáš alergii na prach, tady bys asi umřela." Pousmál se a já si sedla na podobný sedací pytel jako on.
,,Nemám žádnou alergii."
,,Tss, tak to já tedy jo. Mám alergii na blbý lidi jako jsou mí rodiče, taky na tuhle zasranou léčebnu a abych nezapomněl, taky na peří."
Na maličkou chvíli jsem si myslela, že si na toho fetujícího debila jen hraje, ale mýlila jsem se.
Přikývla jsem na znamení, že to chápu, ale mlčela jsem.

,,Hádám, že tohle není tvůj šálek kávy. Ty nejsi jako ti ostatní tam dole. Jako Alya, Nino, Juleka a Nathaniel. Ty tu nechceš být už teď. Jasný, všechny to otravuje, ale ty bys tu být nemusela."
Překvapil mě.
,,N-no, moji rodiče mají trochu jiný názor."

,,Jak dlouho tady jseš?"
,,Delší dobu než si dokážeš představit. Rok a kousek."
,,To je dlouho, ale přesto se nechceš vrátit?"
,,Nemám co bych dělal. Nejlepší roky mám stejně za sebou."
Pořád mi z něj bylo zle, ten jeho zkoumavý pohled mě znervózňoval, ale možná to bylo tím světlem z vikýře, zdál se mi být pod tou maskou sám.

,,Víš, když jsem tu byl prvních pár týdnů, byl jsem rozhodnutý toho nechat. Nikoho jsem tu neměl, byl jsem sám a všechen čas trávil tady. Nikdo kromě mě sem nechodí. Až teď po dlouhé době tu jsi ty. Nikoho jiného jsem sem nikdy nevzal a víš proč?"
Zavrtěla jsem hlavou, byla jsem zmatená. Nevěděla jsem jestli to na mě jen nehraje, abych s ním nesoucítila.
,,Protože jsem kdysi byl jako ty a možná někde uvnitř jsem."
Sledoval přes tyče v zábradlí lidi dole v jídelně, mezi nimi i Alyu s Ninem.
,,A proč se tedy chováš takhle?"
Najednou mi jej bylo opravdu líto, kluk, který nepoznal lásku. Nevěděl co je to mít někoho rád jen kvůli tomu, že rodiče mu nebyli příkladem.
,,To je moje věc."
Zase se proměnil v kámen a obalil ten květ, který se v něm začínal rozevírat.
,,Řekni mi ještě něco o sobě. Vím toho opravdu málo."
,,Já jsem strašně nezajímavý člověk. Nemám co bych ti řekla."
,,A přesto jsi mě zaujala na první pohled, řekni mi, proč tedy v tobě vidím něco co říkáš, že nejsi?"

Tak kdo změnil na Adriena alespoň trochu pohled? 🤔😊 
Děkuju všem za votes a komentáře❤ už jsme dokonce umístění😘