Potřeba dýchat

31.

Musela jsem pryč, ale kam?
Nakonec jsem vyběhla všechny ty schody a zavřela se nahoře v podkroví, zabarikádovala jsem se jednou policí a rozbrečela se naplno.

Bolelo to, netušila jsem, že ublížení od lidí, na kterých vám záleží je tak bolestivé. Srdce mi bušilo jak splašené  tvář mi bolestivě pulzovala.
Zvedla jsem se a přišla k zrcadlu, byl na mě žalostný pohled.
Zarudlé opuchlé oči rámované černými kruhy. Vlasy rozcuchané a už by potřebovaly umýt. Když jsem očima sjela na svoji tvář, zalapala jsem po dechu, měla jsem tam velký zarudlý flek ve tvaru ruky a začal se zbarvovat mírně do ruda jak se tam hromadila krev.
Musela jsem použít make- up, aby nikdo nic nepoznal, protože by se to všechno jen zhoršilo, tedy Adrienovi by se přitížilo.
Po pár desítkách minut, kdy jsem si prohlížela svoji tvář a rozhlížela se po knihovně, jsem si osušila slzy a potichu se vykradla na chodbu. Modlila jsem se ať nikoho nepotkám, hlavně ne Adriena, ale to jsem nemohla vědět, že je teď na záchodech pro zaměstnance a kouří jednu cigaretu za druhou.

Došla jsem do pokoje a pečlivě si sbalila těch pár věcí, které jsem si během pobytu vyndala.
Vytáhla jsem taštičku s make- upem a namalovala se. Rudou skvrnu, která příšerně pálila, jsem si opatrně  přetřela vrstvou hnědého krému a pak si na řasy nanesla řasenku. Pak jen pudr a světle růžovou rtěnku a mohla jsem vyrazit.
Zrovna jsem dopínala kufr, když ke mně do pokoje zas přišla ta červená ženská a pokynula mi rukou, že je čas vyrazit.
Procházeli jsem celým areálem a já si nemohla nevšimnout všech pohledů lidí, kteří mi záviděli, bylo mi jich líto, ale pak mě napadlo, že většina z nich jsou jako Adrien. Otisk dlaně na mé tváři stále brněl a pálil a já přestala s těmi lidmi soucítit.

Prošly jsme spolu velkými skleněnými dveřmi a já se po několika týdnech ocitla venku. Trochu mě oslepilo slunce. Viděla jsem tam i Natha, Juleku a Alyu s Ninem a přesto mi srdce pokleslo když jsem tam neviděla tu záplavu blond vlasů. Do teď jsem marně doufala, že přišel k rozumu.

,,Musíme počkat než si tě vyzvednou. Ráno nám volali tví rodiče, že si pro tebe nemohou přijet, ale že pro tebe přijedou nějací jejich přátelé. Prý tě dovezou domů oni."
Přikývla jsem, tohle bylo naprosto běžné. Mí rodiče nemohli a tam požádali někoho z tisíců známých a přátel o laskavost, většinu z nich jsem ani neznala.
Šla jsem se tedy rozloučit s ostatními.

Nino mi dal lehkou pusu na tvář za což dostal zlý a žárlivý pohled od Alyi.
Když jsem tedy stála před ní, netušila jsem, že skončím v jejím obětí.
,,Adrien si tě taky nechal jen pro sebe, nemohly jsme se lépe poznat, ale jsi skvělá holka a vkus na kluky máš taky fakt dobrej."
Mrkla na mě.
,,Budeš mi chybět Mari, ale věřím, že se někdy uvidíme." Tohle jsem rozhodně od Alyi nečekala, ale potěšilo mě to.
Juleka mě neohrabaně objala.
,,Musím přiznat, že se mi líbil Adrien celou dobu už od začátku, ale vy dva jste spolu tak sladcí. Doufám, že nás příjdeš navštívit."
,,Určitě." Usmála jsem se a kývla, ale jistá jsem si nebyla.
Pak přišel Nath, bylo vidět, že zadržuje slzy.
Objala jsem ho jak silně jsem mohla.
,,Budeš mi neskutečně chybět Mari, je mi to s Adrienem líto, ale pokusím se ho ještě teď najít, máš nárok alespoň na malé rozloučení a on navíc nemá právo být naštvaný."
,,Nathe bez tebe bych to tu nezvládla, děkuju za všechno. A pokud nepřišel, jde jen vidět, že mu na mě moc nezáleží, nech to plavat."
,,Jsi smutná Mari, jdu si s ním promluvit."
Propustil mě z obětí a odběhl pryč.
Ostatní už taky odešli. Zbyla jsem tu já s červenou ženskou a čekala jsem zda- li přijede dřív auto nebo přiběhne Adrien.
V tuto chvíli jsem si víc přála to auto.

Zdravím😊 baví mě vás napínat ohledně Adrienova loučení😈😈 no nic, budete si ještě chvíli počkat, ale nevadí.
Zajímalo by mě jak si myslíte že to bude dál? Protože odjezdem Marinette to rozhodně nekončí.

Nejsem si jistá, ale příběh vidím téměř k 50. kapitolám, tak uvidíme jak jsem dobrá v odhadech😂😂