Potřeba dýchat

42.

Lapala jsem po dechu, potřebovala jsem nutně na vzduch, ale toho se mi nedostávalo. Opět jsem omdlévala, asi potřetí během dvaceti minut, vždycky to nebylo na déle než pět minut, ale byto to nepříjemné.
Bylo mi neskutečné vedro, byla jsem spocená a vlivem nedostatku kyslíku tak unavená, že jsem jen ležela na podlaze, opírala se čelem o chladný kov tyče a snažila se neomdlít.
Byla tma, ale jakoby život ztratil smysl. Jako bych se vlastně do normálního života ani vrátit nechtěla.

Někde z dálky jsem slyšela klapnout dveře, ostré kroky a někdo přede mě postavil vodu a jídlo. Nebrala jsem to na vědomí, teprve až ten člověk otevřel ovladačem to velké okno, ovanul mě čerstvý vzduch.
Hltavě jsem se nadechla a dopřávala si plné doušky toho nejúžasnějšího pocitu na světě.

,,Copak ty nejsi hladová?"
Zvedla jsem hlavu, ale on mi ji chytil. Stačila jsem zahlédnout pouze chlad v zelených očích, z nepochopitelných důvodů nosil Adrien masku.
,,Píchnu ti Zutrium."
Při jeho slovech mi přejel mráz po zádech.
Zavrtěla jsem hlavou na znamení jasného nesouhlasu, musel přece vědět, že já drogy neberu.
,,Ne, prosím."
,,Ale tohle ti pomůže."
,,Je t-to droga."
,,Ne v pravém slova smyslu, je to spíš doplněk stravy, aby se ti tu lépe žilo."
Zamračila jsem se a uvolnila se. Musela jsem rezignovat, abych přežila. Cítila jsem jak mi ten bordel proudí žilami.
,,Řekni mi, co cítíš?"
Konečně si sundal svoji masku, ta záplava jeho blond vlasů, která mě vždycky přitahovala, stále mě lákala, ale já věděla, že nesmím.
,,Mluvíme o droze nebo o tobě?"
Usmál se, ale nechal mě se vyjádřit.
,,Protože se mi začíná víc zamlouvat ta droga, doufám, že si jednou uvědomíš jak ses ke mně zachoval, jak jsi mi ublížil."
,,Nebudu toho litovat, věř mi."
,,Lžeš."
Odsekla jsem pevným hlasem. Věděla jsem, že v té léčebně se mi otevřel.

Rychle vstal až mu ruplo v koleni.
,,Neopovažuj se mi odmlouvat!"
Zakřičel až jsem s sebou trhla. Natáhnul ruku a zavřel okno, opět byla tma.
,,Líbí se mi, že jakmile je tma, lidem to sebere sebevědomí."
Polkla jsem, měl pravdu.

Najednou jsem ucítila jak mě něco bodlo do zápěstí.
,,Co to děláš?!"
,,Tenhle hlas se mi líbí víc, vystrašený a bezmocný, pokračuj Marinette."
,,Nee!! Co to děláš Adriene!? Přestaň!!"
Zmítala jsem se, ale připoutaná ruka byla stále na místě a nechávala do sebe řezat. Vzpomínala jsem si na tu prvotní bolest, když jsem se řízla o střep a následně tu úlevu při dalších pokusech.
,,Vrací se ti to viď? Celá ta léčba byla zbytečná kvůli jednomu řezu."
Zle se zasmál a já rukou divoce cukla až mu ostří sjelo po mé ruce, sykla jsme bolestí.
,,To sis udělala sama."
,,Už přestaň."
,,Teď jsem začal, copak? Bolí to, nebo se ti vrací ty vzpomínky? Chápu tě, vzpomínky jsou daleko bolestivější, ale jsou jen v tvojí hlavě."
,,Už toho nech!!"
,,Neměla bys tolik křičet, není tu zase tolik vzduchu, abys s ním mohla plýtvat."
Zmlkla jsem, měl pravdu, už teď se mi dýchalo těžko.
Srdce mi tepalo ve spáncích a já doufala, že brzy odejde a já budu mít klid. Budu balancovat mezi vědomím a spánkem, ale nebudu muset čelit člověku, který mi nejen zlomil srdce, ale kousek po kousku mi lámal celou duši.

Mari nemá daleko k tomu, aby ji Adrien zlomil😵 myslíte si, že odolá nebo podlehne? 🤔😏

A když už vy víte, narozdíl od Mari, že to není Adrien, kdo se tedy dle vašich typů schovává pod maskou?😂😊 jsem zvědavá na odpovědi.

Btw, včera jsem na svém hlavním profilu (AdlaBakov) dosáhla 300 sledovatel❤ tak jsem chtěla poděkovat i tady, protože vím, že mě hodně z vás sleduje❤❤❤ tak ještě jednou díky.😊💖