Potřeba dýchat

48.

,,Marinette? Slyšíš mě?"
Nepřibližoval jsem se, nemělo to cenu. Z nějakého nepochopitelného důvodu se mě bála a mě to uvnitř ničilo.
Ani se nepodívala mým směrem, byla úplně prázdná, jako tělo bez duše.
,,Mari, to jsem já, Adrien. Ty si mě nepamatuješ?"
Při vyslovení mého jména jsme v jejích očích zahlédl strach. Něco bylo hodně špatně.
,,Prosím, podívej se na mě, alespoň jednou, ani nevíš co všechno jsem musel udělat, abych tu teď mohl být s tebou a zachránit tě. Podívej, dokonce mám zlomenou ruku."
Ukázal jsem jí sádru, ale jen sebou cukla. Musel jsem být trpělivý, nehodlal jsem se zase chovat jako hlupák.
Nastalo ticho, já mlčel a ona se pomalu, velmi pomaličku uvolňovala.
Nedívala se mi do očí, hypnotizovala tu sádru. Bral jsem to jako dobrý začátek, prozatím.
Natahovala ke mně ruku a jemně, skoro jsem to necítil, se dotkla sádry.
I přesto v jak mizerné situaci jsme se ocitli, mi to vykouzlilo úsměv na tváři.
Pomalu si mě prohlížela.

Naše pohledy se střetly, ty mé byly, alespoň jsem si to myslel, plné soucitu a lásky, zatímco ty její vyprávěly zlý příběh, o krutosti a týrání, o nesmírné bolesti a zármutku.
Rychle zase uhnula jinam, z nějakého důvodu se na mě nedokázala dívat.

,,Chytneš mě za ruku?"
Zkusil jsem to, musel jsem to zkoušet.
Žádná odpověď, Mari byla úplně prázdná.
Snažil jsem se k ní natáhnout, ale vyhýbala se mi jak jen to šlo.
,,Copak máš ze mě takový strach?"
Nečekal jsem odpověď, povzdechl jsem si. Začala mě opouštět veškerá naděje, ta dívka, která mě milovala i přes všecho to zlé, která mi ukázala světlo a lásku, která mě naučila cítit. Ona potřebovala pomoc, ale já jí nedokázal poskytnout ani tu nejmenší.
,,Je mi to tak líto Mari, všechno je to moje vina. Kdybych se tehdy na tebe nenaštval a nezavřel se jak debil na záchodě, nemusela by sis tohle prožít, mohl jsem se s tebou loučit a ty bys k mému otci do auta nikdy nenasedla. Jsem hlupák Mari, přeji si odpuštění, ale ty mi ho nemůžeš dát, za tohle si ho nezasloužím, tebe si nezasloužím.
Ale chci abys věděla, že ničeho z našeho vztahu nelituju, až na ten poslední den, zkazil jsem ho, vrazil jsem ti a ty sis to nezasloužila. Pak jsem za tebou běžel, sledoval jsem to posraný auto, ale neběžel jsem dost rychle.
Taky jsem takovou náhodou potkal tvé rodiče, srazili mě autem, ale to ti řeknu jindy.
Tví rodiče jsou úplně jiní než moji, ti tvoji tě milují, záleží jim na tobě a chtějí tě zpět. Proto jsem tady, abych tě přivedl zpátky k nim, aby jsi je mohla zase vidět, protože věřím, že ti chybí. Pak už můžeš zůstat jen s nimi, vím, že už mezi námi nikdy nic nebude, že jsem chyboval až moc a také chci, abys byla šťastná a to se mnou nebudeš. Proto se vrátím do léčebny a dokončím to, tys mě totiž změnila a já jsem ti za to nehorázně vděčný. Byl bych rád kdybychom se ještě někdy viděli a tak. Ať už to ale bude jakkoliv, budu to muset přijmout, ale ať se stane co chce, vždycky budeš mít v mém srdci místo."
Snažil jsem se ze sebe vylít všechno co jsem cítil, ale neřekl jsem ani polovinu. Byl jsem opřený o chladnou zeď a pozoroval Marinette jak kouká do prázdna.
Pohled na ni mě bolel, ale zároveň jsem věděl, že je alespoň teď v bezpečí.
Museli jsme pryč, ale ona nevypadala, že by to zvládla.
Pak udělala něco, co jsem nechápal.
Přisedla si ke mně, tedy tak jsem to přijal. Seděla v úctyhodné vzdálenosti asi metr ode mě, ale věřil jsem, že mi věří trochu víc.
Víra byla to jediné co jsem teď měl.

Zdravím😊❤
Adrien si vylil své srdíčko, co to asi udělá s Mari?🤔😏

Btw, dosáhli jsme 6K přečtení💖💖💖 1K komentářů❤❤ jste lásky lidi💖😘😍😍 děkuju moc💖