Potřeba dýchat

11.

,,Adriene měli bychom dodělat náš projekt."
,,Hmm, tak můžeš, já se do těchto věcí raději plést nebudu."
Mávl rukou a dál si hrál na xboxu.
,,Musíme to udělat spolu."
,,A co já s tím? Prostě to udělej a já se tam třeba podepíšu, to zní fér."
,,Ani náhodou."

Naštvaně jsem odešla a nezapomněla prásknout dveřmi. Naštvaně jsem šla nahoru do podkroví a opřela se zády o  dveře. Hluboce jsem si povzdechla, tak moc jsem věřila, že jakmile se mi Adrien jednou otevře, zůstane to tak, budeme třeba přátelé a on se změní, když už ta jeho závislost nezmizí,  alespoň chování by mohlo být lepší.
Beztak si ani nevšiml, že jsem odešla.

Nejhorší bylo, že přesto všechno mě k sobě táhnul nějakou prapodivnou tajuplnou silou. Musela jsem na něj pořád myslet ať jsem na něj mohla být naštvaná sebevíc.
Nakonec jsem se uvelebila v sedacím pytli a koukala do obrovské jídelny pode mnou. Seděl tam Nathaniel a v klidu si četl a já si vzpomněla na včerejšek. Musela jsem se pro sebe usmát.

I když jsem nechtěla ten projekt dělat sama, pustila jsem se do toho. Nejdříve jsem nevěděla co napsat, ale pak ta slova šla sama. Nevím jestli to někoho zaujme, ale bylo to od srdce. Rozhodla jsem se tam nalepit nějaké barevné papíry a vzala si na to obrovské lepidlo ve sklenici.
Opravdu se mi to líbilo, už nadpis zněl dobře. Potřeba vznášet se. Znělo to trochu poeticky, ale hlavně to bylo o drogách, jak se znechutíte ostatním lidem a tak. Nezapomněla jsem tam domalovat nějaké injekce a co já vím jak vypadají drogy.
Strávila jsem tam nahoře téměř celý den a ani jsem si to neuvědomila. Venku už byla tma a já si četla jednu z mnoha zaprášených knih. Nebyla zajímavá, ale nechtělo se mi jít dolů a opět čelit těm samým lidem a problémům.
Moje trpělivost se bortila jako hradby a čím déle jsem tu byla, tím míň se mi chtělo sejít dolů.

Rozhodla jsem se udělat ještě jeden plakát, tentokrát o šikaně, s tou jsem přecijen měla větší zkušenosti.
Snažila jsem se, aby to bylo ve stejném stylu. Potřeba cítit bezmoc. Tohle se nedělalo tak snadno, přeci jen šlo o moje problémy a ty jsem viděla jinak.

Zase jsem si sedla ke knize a četla si o nějakých letadlech za druhé světové války, bitva u kdesicosi.
Dějepis mě nikdy nebavil a ani mi nešel, ale nyní mi opravdu chyběl. Škola mi chyběla, tady totiž byla jen dlouhá nuda, beztvárná nicota.

Potom jsem sledovala opět lidi v jídelně, nevěděla jsem kolik bylo hodin, ale nezajímalo mě to. Nathaniel si pořád četl a všechno z výšky vypadalo tak idylicky.
Náhle přiběhl Adrien, poznala jsem ho podle záplavy zlatých vlasů, které se rychle točily jak se otáčel a rozhlížel.
Když spatřil Nathaniela, běžel za ním a chvíli se spolu bavili. Nath pokrčil rameny a Adrien odběhl pryč, zvláštní. Pak se mi málem zastavilo srdce když se koukl mým směrem.

Viděl mě? Hledá mě? Přijde sem? Jde se omluvit? Myšlenky mi vířily v hlavě jako zběsilé tornádo.

Náhle se rozrazily dveře, srdce mi opět vynechalo celou řadu úderů a já leknutím nadskočila.
,,Tady jsi!" Vykřikl Adrien a přišel ke mně, bohužel si nevšiml lepidla na zemi a já jen s hrůzou v očích sledovala jak se moje celodenní práce zaplavuje lepidlem.

Proč mi ta poslední část přijde neskutečně vtipná? 😂😂
Doufám, že jste první den po prázdninách neumřeli a dále budete tak věrně číst mé kapitoly❤