Potřeba dýchat

36.

Probudil jsem se na hromadě krabic, zasypaný dalšími krabicemi.
Smrdělo to tam jak na smetišti, bůh ví kde jsem byl.
Úzká ulička se táhla kamsi za roh a já se vrávoravě postavil, abych se mohl vydat dál na cestu za Marinette.
Potřeboval jsem si najít opravdu dobrou omluvu, tak dobrou, že bych i kámen přesvědčil, aby mi odpustil.
Jedním slovem nemožné.

Toulal jsem se tedy těmi zapadlými uličkami, kde většinou skončily trosky jako já. Na zemi se povalovaly použité injekční stříkačky, různé sáčky, žiletky a nedopalky nejen od cigaret.
Jednu jsem vytáhl ze své malé zásoby a rovnou jsem si zapálil, ale jak se ukázalo, mělo to tu stejný vliv jako když otevřete žvýkačky ve třídě.
Z polorozbořených obydlí vyšli ven zvláštní lidé, otrhaní s prázdnýma očima, páchli po alkoholu a trávě, navalilo se mi, radši jsem zahodil cigaretu, na kterou všichni upoutali pozornost a začal zdrhat.

Nějak jsem se vrátil zpátky, do těch klukovských let, kdy jsem běhal přesně těmito ulicemi a znal jsem je jako své boty.
Pořád byly stejně špinavé a smrděly, ale byl jsem tu z jednoho důvodu. Kvůli čipu mě totiž mohli sledovat, ale sem si ani policie netroufne.

Doběhl jsem za další roh a opřel se o zeď. Všechno bylo jiné, už jsem si tady nepřipadal jako doma, přišlo mi to tu nechutné a špinavé.
Možná mě Marinette přeci jen trochu změnila.
Lidé, které jsem potkával mi přišli odborní, byly to odpadlíci, feťáci a dealeři. Měli vlastní svět, ze kterého jim nebylo pomoci, jsou závislí moc dlouho. Najednou jako by mi svitlo, takový jsem totiž být nechtěl, nechtěl jsem skončit jako taková nula.
Když jsem viděl jak se jich právě dvacet pere o jednu blbou cigaretu, jak pijí z kaluží a obrací úlevou oči v sloup když si píchají drogy, bylo mi zle. Doteď jsem si myslel, že brát drogy je dobré, že mi to nemůže ublížit, nebo ne nějak moc, ale tohle byla ta nejlepší léčebna, vidět jak ostatní trpí mi bralo dech.

Rychle jsem sešel z cesty a vydal se blíž centru, abych se nemusel koukat na ty chudáky.
V této části města už jsem párkrát byl, a tak jsem poznal, že jsem už jen pár kilometrů od domova, tedy sídla mého otce. Ale musel jsem toho ještě hodně ujít.

Až teď mi došlo, že jsem dlouho nic nejedl, naposledy předevčírem. Můj žaludek začínal protestovat a já se chtě nechtě musel porozhlédnout po nějakém jídle.
V kapse u kalhot jsem měl ty peníze co jsem si vypůjčil od Chloe, necítil jsem se provinile, určitě to pochopí, vždycky mě chápala.

Už jsem viděl ulice, kde chodili normální lidé, jezdila auta a fotili turisté. Tu krásnou, romantickou Paříž jak ji popisují v knihách ti, kteří neznají její temné stránky.

Jakmile jsem uviděl pekařství, můj žaludek se opět silně projevil a mě naskočila husí kůže, začal jsem mít strach si něco koupit, bylo to nezvyklé, ale nesmírně nutné.
Vešel jsem a rozhlížel se kolem, menší pekárna, ale všude dokonale vonící pečivo.
Nakonec jsem si koupil dva croissanty a koblihu, zaplatil jsem a vyšel ven, konečně jsem mohl vypustit zadržovaný dech.

Jídlo bylo dokonalé, takové jsem nikdy nejedl, croissanty byly ještě teplé. Rozhodl jsem se přejít silnici a odbočit zpátky do ulic, abych nebyl úplně na očích. Jako jedno z dětí ulic máte prostě instinkty.
Tedy, spíš zvyky, protože co se stalo teď nebyl rozhodně nejlepší příklad dobrých instinktů.
Přešel jsem přechod a jen slyšel hlasité kvílení brzd, řev a troubení. Pak mě srazilo auto, hlavou jsem dopadl na kapotu a odletěl jsem, spadl jsem na ruku a zůstal nehybně ležet na zemi, napůl v bezvědomí.

,,Chlapče?" Slyšel jsem milý hlas nějaké paní.
Neodpovídal jsem, byl jsem moc mimo.
,,Je mrtvej!!"
,,Není, ale asi brzy bude, koukej, nakupuje u konkurence."

Zdravím, přeji pěkný víkend😂
Už jsem se zmiňovala hodněkrát, že jim to neulehčím, tak tady máte pár příkladů 😏😈