Strašidelné príbehy SK/CZ

ONI

Byly to nádherné časy. Léta strávená běháním po polích, teplé sluneční paprsky na bělostné kůži, vítr uhánějící mezi pšenicí.

Každé ráno jsem se budil s tou krásnou září Kentuckého slunce na obličeji a vůní ovesné kaše, kterou máma dělala o patro níže. Unaveně jsem si promnul oči, abych se zbavil ospalek a zvykl si na tu přemíru světla, která mi ráno vždycky dělala takový problém. Ani jsem se neobtěžoval převléct z pyžama a tiše jsem po schodech sešel dolů do kuchyně.

Všichni už byli vzhůru, máma seděla u stolu a nandavala sestře a malému bráškovi lívance, zatímco táta četl noviny. Byl to učebnicový farmář, měl na sobě ušpiněné montérky, na nohou holinky a v levé ruce mu dohasínala cigareta. Máma nenáviděla kouření a vždycky ho prosila, ať alespoň kouří venku, aby nepáchly koberce a záclony po kouři, ale on se vždycky jen vymluvil na to, že kdyby od něj náhodou něco chytlo, spálilo by to pole a i les, který naší vesnici obklopoval.

Máma ho jen probodávala očima a krčila nos, ale s tátou nic nepohnulo, ani kdyby se na hlavu postavila. Když mě uviděla, jen se na mě sladce usmála a uvolnila mi židli vedle sebe. Poděkoval jsem a nabral si jeden lívanec, který jsem hned nato polil javorovým sirupem. Táta složil noviny a podíval se mi do očí.

„Moc se nepřejídej, čeká nás západní část pole.“

„Jasně tati,“ odvětil jsem, ale uvnitř jsem jen tiše umíral.

Nenáviděl jsem to. Nenáviděl jsem práci na poli. Když jsem byl menší, mohl jsem si každý den na tom poli hrát s kamarády a nemusel jsem se o nic starat. Teď, když jsem starší, musím tátovi pomáhat se sklizní, zaséváním a se všemi možnými kravinami, které musí „správný farmář“ dělat. Nechtěl jsem být farmář jako táta. Uměl jsem celkem slušně hrát na kytaru, ale koukám, že rodinnému dědictví se asi nevyhnu.

Budu stejně jako táta vstávat každé ráno v pět hodin a končit v osm večer, budu smrdět po hnoji, oblečení budu mít od hlíny a ramena spálená od neúprosného slunce. Budu mít děti a stejně jako táta je budu nutit pracovat na poli, pravděpodobně kvůli tomu, abych si vyléčil svoje komplexy. A stejně jako táta jim budu říkat, aby nechodili na severní stranu pole. Aby nechodili k lesu.

Jsou to jen idiotské povídačky, které si mezi sebou šuškají děti ve školce, většinou je na vině rodič nebo prarodič, který se chce ujistit, že se nemusí bát o to, že mu děcko uteče při dni na poli. Mohou se tradovat třeba i stovky let a stále mají na ty malá písklata stejný efekt.

Bohužel rodiče často neznají hranice a mohou dítě i trošku traumatizovat.

Pamatuju si, že když mi bylo okolo devíti let, nedbal jsem na jejich varování a schválně jsem si hrál na krajní části lesa. Byl hodně rozlehlý a v horkých dnech poskytovaly veliké borovice příjemný stín, ve kterém jsem často při obědech sedával a jedl svůj sendvič. Ani jednomu z rodičů se to nelíbilo, tak se rozhodli, že mi udělí lekci.

Jednoho večera nám oznámili, že se jdou projít do lesa. Pochopitelně sestra i mladší bráška začali šílet, ať tam nechodí, že jsou tam příšery. Ale mě to zanechalo chladným, věděl jsem, jak tyhle povídačky fungují.

Nicméně rodiče vyrazili na cestu. Uplynula hodina, dvě, tři, a stále se nevraceli. Začala mě přepadat nervozita.

Poručil jsem sourozencům, aby šli nahoru do pokoje a zamknuli za sebou, že se půjdu po rodičích podívat. Vyšel jsem z domu a vyrazil jsem k lesu.

Přes den vypadal tak poklidně a mírumilovně, ale teď, když je bezmála po jedenácté hodině, se stíny, které se lesem míhaly, proměňovaly ve zrůdy se šílenýma žlutýma očima a ostrými drápy. Stáhlo se mi hrdlo a udělal jsem první krok kupředu.