Strašidelné príbehy SK/CZ

creepypasta Zero 1.díl

Na dvoře seděla mladá zelenooká brunetka. Paprsky horkého letního slunce dopadaly na její bledou kůži pokrytou modřinami. Před pár hodinama jí surově zbili její spolužáci. 
Jmenuje se Alice, vždycky to byla laskavá a inteligentní dívka. Ale neměla moc přátel, a tak si je vytvářela. Vytvářela si imaginární přátele. 
Měla jich mnoho, ale ze všech nejvýraznějších byla Zero. 

Byla to Alicina první imaginární kamarádka, která jí ochraňovala před kriminálníky. Kdykoliv jí někdo ohrožoval, Zero se o ni postarala. Byly to nejlepší kamarádky, vyprávěly si vtipy, vymýšlely příběhy a společně i dělaly srandu ze sousedů. Život hezky plynul.... Až do onoho dne. 

Zatímco Alice seděla na měkké trávě a dívala se dolů na ulici, pohltil jí podivný pocit, nutnost. Něco v mysli jí říkalo, aby přešla silnici. 

Ta myšlenka jí lákala a tak se zvedla a šla. Chvilku se procházela po klidné silnici. Bloudila svýma myšlenkama a nic jiného nevnímala. Najednou spatřila velký bílý kamion, který se k ní blížil závratnou rychlostí. 
S očima vytřeštěnýma hrůzou stála na místě. Byla paralyzovaná strachem. Uslyšela skřípění brzd a skřípání kovu. Kamion dostal smyk a obrátil se na bok. Narazil přímo do jejího domu. Uslyšela ženský křik. Vůz narazil a vybuchnul. V Aliciných bledých očích se zrcadlila čirá hrůza. Pozorovala otevřené dveře kamionu, ze kterých se ven plazila postava. Byl to Alicin otec. Křičel a naříkala, ale nebylo mu to nic platné. Jeho noha byla uvězněna pod tunami kovu a on se nemohl dostat pryč. Celou scénu pohlcoval oheň, Alice si všimla ženy na sedadle spolujezdce. 
Byla to její matka, která pomalu umírala v plamenech. Alice padla na kolena a pronikavě plakala. 

,, MAMI!!! TATI!!!" Křičela bezmocně. 
Byla pohlcena žalem a smutkem. Bylo to naposledy, co viděla své rodiče naživu. 

Po nehodě jejich soused, pan Rogers, ucítil pocit viny a Alici si vzal na starost. Nenáviděla ho, byl tlustý, nechutný a střízlivý nanejvýš tři hodiny denně. Ale nenáviděla ho také, protože jí připomínal ten den. 

Ten den, kdy ztratila rodinu. 

O mnoho let později seděla brunetka na hodině dějepisu a čmárala si do sešitu karikatury lidí. Jako se to stalo k tomu něčí vlasy, něco násilně zbaven koncentraci. Vrásčitá ruka v soutěži s velkou nulou na něj vztahuje v jeho práci. 

,, Alice, doporučuju ti sena mé hodině soustředit. Dalších Nula bodů opravdu není třeba." Řekla Alici profesorka. 

Alice zvedla hlavu. Nevěděla, co řekla. 

,, A-ano, paní Kirstová." Řekla Alice, ne do očí. 

Seděla nehnutě na židli a snažila se tvářit tak, jakože všemu rozumí. Ale snažila se spíš zaklonit hlavu, aby se nepozvracela. Omluvila se spěšně učitelce a utíkala na záchod. 

Opláchla si obličej studenou vodou, aby zchladila hořící tváře. Najednou sebou polekaně trhla. Přísahala, že viděla svůj odraz ale... Blikající. 

O několik hodin později už Alice seděla v umělecké třídě na hodině výtvarné výchovy a pozorovala své spolužáky. Bloudila ve svých myšlenkách, ani nevěděla, že její ruka samovolně klouže po papíru a že rozlévá červenou barvu. Ale to ona nevěděla. Najednou si uvědomila, že se na ní dívá učitel a že se už všichni balí na odchod ze třídy. Vrátila se do reality a podívala se na plátno. Ztuhla zděšením. Celé plátno i pracovní stůl byl pokrytý červenými kruhy. Nulami. Vystrašeně vyběhla ven z třídy. 

Přivítala jí známá osoba. 

,, Ahoj Alice! Vítej v Říši divů!" Malá hnědooká blondýnka se jí vrhla okolo krku.