Strašidelné príbehy SK/CZ

válka

To byl ten den, kdy šla naše civilizace do kopru.

Nebyla to přímo naše chyba. Alespoň myslím. Války jsme se snažili urovnat, planetu dát do pořádku, ale znáte to. Lidé, i když se snaží, půjdou vždycky proti přírodě.

Jsem zrovna ve vojenské nemocnici a tohle píšu na starý kus papíru, co jsem tu našel v šuplíku. Brzy mě povolají na misi a nejsem si jistý, že se vrátím. Tak chci co nejrychleji tuhle hrůzu sepsat a nechat ji zde pro případ, že ji někdo z přeživších najde a přečte si ji. Pochybuju totiž, že někdo z nás tuhle válku přežije.

Všechno začalo na Sibiři. Znenadání se zde objevily skupiny mužů a žen, kteří napadali vesnice a města, která po každém jejich zásahu jakoby zmizely z povrchu. Nikdy to nebylo plenění, nikdy krádeže, nikdy nábor nových vojáků nebo znásilňování. Vždycky jen přišli a ničili všechno, co patřilo místním lidem.

Zezačátku to vypadalo jen jako nějaká skupina anarchistů, tak na ně ruská vláda poslala policejní jednotky. Ale ukázalo se, že policisté nic nezmůžou a buď se vrátili v kritickém stavu, nebo vůbec.

Skupiny se rozrůstaly a přestaly být pouze ruským problémem, ale také problémem okolního světa. Anarchistům totiž nestačilo obrovské Rusko, a jako kobylky se množili, rozrůstali a požírali věci okolo sebe. Najednou jich byl plný celý svět.

S tím jak se problém rozšiřoval, se také objevovaly spekulace o tom, co jsou záhadná vojska zač. Internet rodil každým dnem další a další fakta, společně s dalšími šílenými teoriemi.

Pobožná strana lidstva to označovala za apokalypsu, samozřejmě. Staří lidé to označovali za povstání mladších generací vůči novému režimu, mluvilo se také o lidech z minulých válek, co se ukryli v lesích a ani nevěděli o tom, že skončily, tak na svém plenění pokračují. Tahle teorie se stala velice populární, jelikož si anarchisté stavěli zákopy podobné těm, co byly za první světové, a znova použity v třetí, kdy se používaly jako krytí pro velké základny.

Zajímavé byly taky spekulace o tom, že tohle je plánované ze strany Ruska, že si vláda potichu vycvičila vojáky, kteří vypadají jako hrozba pro celý svět, včetně samotného Ruska. Ti by pak plenili země, aniž by je někdo podezříval, že jsou na ruské straně. To samozřejmě vyvolalo špatné reakce dalších zemí, které začaly jít Rusku po krku místo toho, aby řešily důležitější problém, ničení anarchistů. Ale znáte lidskou rasu.

A kdo má pravdu? Donedávna jsem si myslel, že má každá strana tak trochu pravdu. Ale stačí se dívat jen trochu pozorněji a zjistíte, že je pravda na úplně opačné straně spektra a je mnohem hrozivější, než by si kdy kdo myslel.

Bylo to pár dnů, co mě sem povolali. Jsme momentálně na Sibiři, na místě, kde všechno začalo. Okolo mě je jen samý chaos a jediným záchytným bodem mi zde byl můj kamarád Danny z vojenské akademie. Pomalu jsme ani nedokončili výcvik a už nás posílají do akce, celý svět měl totiž o vojáky nouzi a do boje berou úplně všechny. Vláda to nechce přiznat, zvenku se tváří jako že má vše pod kontrolou, ale všichni jsou tady zoufalí a plní strachu.

Bojovali jsme společně a vždy nějakým zázrakem vyvázli živí a zdraví. Neměli jsme zrovna nejlepší techniku boje, ale měli jsme kupu štěstí, díky kterému jsme tu dobu tady přežili maximálně s odřenými koleny. Až na včerejšek.

Poslali Dannyho samotného. Je to hodný kluk, šikovný, ale trochu bojácný. Byl na mě zvyklý, a když neměl po boku mě, začal jančit. Když šel s první linií proti anarchistům, popadl ho jeden z nich za nohu a táhnul k jejich zákopům. Danny se bránil, mlátil do něj rukama a snažil se po kapsách najít alespoň nůž, ale muž ho zkopal a nesl dál. Byli už skoro za zákopy, když se po nepříteli vrhl další voják a uříznul mu ruku, čím sice Dannyho osvobodil, ale zaplatil za to životem.

Když jsem o tom slyšel, šel jsem hned do vojenské nemocnice Dannyho navštívit. Seděl na posteli, houpal se dopředu a dozadu a mezitím si sám pro sebe něco šeptal, zatímco mu krev nepřítele zasychala na obličeji. Měl na sobě podlitiny, pár zlomených žeber a hlavně šok, ze kterého se teprve začínal vzpamatovávat, ale jeden by řekl, že měl sakra štěstí. Byl úplně první, koho jeden z anarchistů vlekl pryč a dostal se z toho živý.

Když mě viděl, málem se rozplakal. Chtěl mě obejmout, ale bolest z polámaných žeber ho znova stáhla na lůžko, proto jsem si sednul vedle postele a mluvil na něj. Zezačátku jen něco vzlykal a přes slzy se ani nedokázal nadechnout, ale uklidnil jsem ho dostatečně na to, aby dokázala poskládat souvislou větu.

Zažíval všechny možné pocity. Vděčnost vojákovi za záchranu života a zároveň zlost sám na sebe, že nechal místo sebe předhodit anarchistům člověka, který se mu jen snažil pomoct. Technicky za to nemohl, ale on je citlivá duše a něco takového na něm zanechalo hlubokou stopu.

Mezi těmi emocemi se ale také motal strach. Je přirozený, když jste voják, kdo se čas od času nebojí o svůj vlastní život, zvlášť když jde o takovéhle sebevražedné akce? Ale Dannyho strach byl jiný. Až katatonický.

Když jsem přišel dneska ráno Dannyho znova navštívit, řekli mi, že spáchal sebevraždu. Nevěděl jsem, co na to říct. Samozřejmě, že jsem pociťoval hluboký zármutek a žal, ale na druhou stranu.. jsem ho chápal.

A nešlo jen o tu záležitost s nebohým vojákem, který za něj položil život. Včera mi totiž říkal ještě něco. Mezi jeho zmatenými slovy to šlo špatně vyčíst, a nebo je to až moc surrealistické k tomu, aby se tomu dalo věřit.

Ale mluvil o tom, jak ho ten voják nesl. O tom, jak byl jeho stisk až příliš pevný, jeho dech příliš horký a oči příliš pronikavé. O tom, jak se mu zdálo, že čím blíž je zákopům, tím větší z nich sálalo teplo.

O tom, jak ze země vycházela pára a on slyšel křičet hlasy milionů lidí.
Zdroj - darktown