Strašidelné príbehy SK/CZ

So I Thought I Ate a Spider in My Sleep...

Na ten napůl bdělý okamžik zmatenosti si vzpomínám velmi živě. Zasténal jsem, zamrkal a pohnul ústy, zatímco jsem ospale koukal na temný strop. Na mém rtu byl jakýsi divný vlas nebo něco takového…

Zatáhl jsem za to, ucítil jemné trhnutí v krku a trvalo další tři sekundy, něž jsem si z úst vytáhl celé vlákno. Zmaten a znechucen jsem onu věc přidržel proti paprsku měsíčního svitu. Co to sakra bylo? Vlas nějaké dívky? Ne, bylo to jemnější, tenčí a o něco více lepkavější… Začal se mi zvedat žaludek, když se mi do hlavy vloudila myšlenka, že je to s největší pravděpodobností pavoučí vlákno.

Snědl jsem snad ve spánku pavouka?

Kristova noho! Tu noc už jsem neusnul, odmítal jsem jít spát, denní světlo můj hloupý strach rozptýlilo. Pokud jsem skutečně snědl pavouka, už dávno plaval mrtvý v žaludečních kyselinách, které byly velkoryse doplňovány mou noční úzkostí. Uplynulo několik týdnů a já na celý incident téměř zapomněl. Ovšem pomalu jsem si začal všímat potíží při vykonávání mých denních činností.

Hůře se mi spalo a byl jsem unavený, i když jsem spal po normální dobu. Myslel jsem, že by to mohlo být ročním obdobím nebo alergií, a pokusil se to ignorovat… Ale když jsem usnul v práci, šéf mě poslal za doktorem. Nikdy předtím jsem k doktorovi nešel, ale už jsem byl unavený z neustálé únavy, a tak jsem konečně šel.

Seděl jsem v bílé čekárně a nějakou dobu čekal. Nepředpokládal jsem, že by doktoři na cokoliv přišli – nikdy se nezdáli dosti zaujatí, aby každý případ řešili zvlášť – alespoň jsem tedy doufal, že mi dá předpis nebo něco. Musel jsem sedět bez hnutí, když sestra prováděla všechny testy – krevní tlak, puls a tak dále. Nic se nezdálo být v nepořádku.

Odešla a já zase čekal

Konečně přišla doktorka a pozdravila mě, aniž by se mi dívala do očí. Ptala se mě na příznaky, trochu přikyvovala a poté použila stetoskop na vyšetření mé hrudi. V tu chvíli se trochu zamračila.

,,Možná je to alergie, nebo dokonce astma. Zní to trochu chraplavě.“

,,To jsem si myslel,“ odpověděl jsem.,,Nějakou dobu jsem si s tím lámal hlavu. Sakra, dokonce jsem myslel, že jsem snědl pavouka!“

Vzhlédla ke mně a poprvé navázala oční kontakt. ,,Snědl jste pavouka?“

,,Ve spánku. Alespoň teda myslím.“

Zaváhala. ,,Vyskytlo se zamoření novým druhem pavouka. Myslím, že je z Afriky. Zaznamenali jsme několik otřesných reakcí na pokousání. Bylo to fakt zlé. Pokud byste toho pavouka snědl a on by vás kousl do žaludku nebo do jícnu, necítil byste to, ale reakce by se dostavila i tak. Pojďme ještě pro jistotu udělat skenování měkkých tkání.“

Zmaten a trochu v obavách i naději jsem udělal, jak řekla, a následoval ji do další části budovy. Hodinové čekání ve frontě mi umožnilo vyplnit každou křížovku a pročíst si každý magazín v malé čekárně, než si mě konečně zavolali. Následoval jsem ošetřovatele do místnosti.

Už jsem to několikrát viděl v televizi, ale skutečný zážitek byl o mnoho intenzivnější, než to vypadalo. Musel jsem ležet bez hnutí a zabraňovat všem náhlým potřebám kýchnout, poškrábat se nebo zakašlat, mezitím co jsem čekal. Když bylo po všem, cítil jsem narůstající potřebu zuřivě kašlat. Usmívající se ošetřovatel vešel dovnitř, řekl mi, že jsem odvedl skvělou práci, a začal kontrolovat výsledky. Povzdechl jsem. Bylo to u konce.

Čas se sebrat a vypadnout odsud

Další ze zaměstnanců nakoukl do dveří. Za ním stál doktor. Oba kývli směrem k jejich kolegovi a já byl zase na chvíli sám. Posadil jsem se a poslouchal jejich tlumenou konverzaci. Všichni tři zamířili směrem ke mně.

,,Potřebujeme, abyste s námi šel opravdu rychle. Nejde o nouzi, jen s vámi potřebujeme mluvit osamotě.“

Cítil jsem horko od potřeby kašlat a následoval je do malé místnosti, kde mi pokynuli, abych se posadil, načež mi podali koš na biohazardní odpad. ,,Chci, abyste zavřel oči a kašlal do toho koše, dobrá?“ řekl mi doktor, jeho hlas se chvěl.

,,Cokoliv se bude dít, držte oči zavřené. Je to důležité z důvodu… Uh… Z radiologických důvodů. Kvůli stroji.“

,,Jo, kvůli stroji,“ ozval se další pracovník a ztěžka polkl. Kvůli jejich maskovanému strachu se mi prudce rozbušilo srdce, ale byl jsem více než připravený na kašlání, abych si ulevil od bolesti v krku.

Nahnul jsem se nad koš a začal ztěžka kašlat

Ven se dralo nekonečno přidušených nádechů, které se zdály být naplněny nějakým divným prachem a částicemi. Vdechl jsem omylem něco radioaktivního z toho stroje? Nadále jsem kašlal. Cítil jsem trochu krve v krku. Na chvíli přestal. Nadechl se a vydechl.

Naléhali, abych pokračoval, jejich hlasy se chvěly v lehkém nechutenství. ,,No, ještě trochu“ ozval se doktor. Jeho ruce se jemně dotkly mých ramen. Poslední zakašlání se zdálo, jako by spasilo celé mé tělo, cítil jsem chuchvalce nějakých částic, jak se valí nahoru z mého hrdla a konečně opouští mé tělo. Plivajíc jsem tlačil více vzduchu přes má ústa. Konečně vypadl i poslední kus.

Cítil jsem se mnohem lépe a udělal zatracenou chybu – uvolnil jsem se a otevřel oči. Doktor viděl, jak zírám dolů. Stiskl mé rameno.

,,Nepanikařte. Už jste v bezpečí. Je to jen… Všimli jsme si vaší zmínky o spolknutí pavouka, a tak jsme zkontrolovali váš žaludek… Ale ten byl v pořádku. Bylo to… No, jsou přitahování proudícím vzduchem, víte… A tak si udělali pavučiny a nakladli vejce… Tisíce vajec… Do vašich plic.“

V šoku jsem přikývl, neschopen udělat cokoliv krom zírání na dno koše.

Na tři palce velkou hromadu malých pavouků, převalujících se na dně koše.