Strašidelné príbehy SK/CZ

Teeny Tiny

Našla jsem tento životní příběh na jedné stránce a musím říct, že mě šokoval. A mě v životě doopravdy šokovalo jen málo věcí.

Nicméně si myslím, že si to zaslouží být přeloženo. A proč? 

Spousta lidí v mém okolí má problémy se svým tělem. Ty případy jsou děsivé a nejhorší je, že za to většinou může společnost. V tomto případě ale ne.

Tohle je obsese po nedosažitelném. Tohle je příběh o tom, jak touha může lidi zničit. Jak obsese dokáže tak zatemnit mysl, že si ani nevšimnete, že překračujete hranici mezi normalitou a šílenstvím.

A co je na tom nejhorší?

Tohle je pravdivý příběh.

Když jsem byla malá, máma mě vždycky držela a říkala věci jako

„Oh Katie, vejdeš se mi perfektně do náruče! Jsi tak malinká!“

Milovala jsem to. Zahřívala mě a objímala, byl to tak krásný pocit. Vždycky jsem šla za mámou, když jsem byla smutná nebo vystrašená. Ona mě vždy objala a posadila na klín, říkala „Copak se stalo maličká?“. Mohla jsem jí říct, co mě rozčílilo a ona se o mě dokázala vždycky postarat.

Nejživější vzpomínku, kterou mohu z paměti vydolovat, byla ta na den, kdy mi bylo čerstvě 10. Bylo to na party, která ani nebyla kdoví jak skvělá. Nebylo to dárky, které stále mám, ale bylo to momentem, kdy mě máma vzala na svůj klín se slzami v očích a podívala se na tátu.

„Z Katie se stává velká holka, co?“

Nepamatuji si, co řekl táta, ale nebylo co zapírat: už jsem nebyla její maličká holčička.

V deseti letech jsem měla okolo 147 centimetrů a vážila asi 45 kilogramů. Rostla jsem rychle. Oba moji rodičové byli vysocí. Pamatuji si, jak jsem byla vystrašená. Furt jsem se zvětšovala, když mi bylo 11, měla jsem 157 centimetrů, 54 kilo a začaly mi růst prsa. V těchto chvílích, když jsem byla smutná, za mnou přišla máma a objala mě, šeptala mi do ucha, že to bude dobré, ale bylo to jiné. Nekolébala mě. Neměla mě ne svém klíně. Bylo to tak chladné a neosobní, i když jsem se doopravdy tak necítila. Chtěla jsem si s ní být prostě jen tak blízká, jako když jsem byla malá. Tak jsem se rozhodla, že zase budu maličká holčička.

Máma si toho začala všímat, když jsem od sebe začala odstrkovat talíř a dávat hromádky nedojedeného jídla na stranu, aby to vypadalo, že jsem toho snědla více, než tomu bylo doopravdy.

„Rosteš holka,“ řekla mi mile, ale pevným hlasem. „Musíš jíst.“ 

Nemohla jsem opustit stůl dříve, než jsem všechno dojedla.

Ten stejný večer jsem ležela na posteli a koukala do stropu, cítila jsem jídlo, jak se líně válí v mém žaludku. Mámina slova „Rosteš holka“ se mi honily v hlavě a rezonovaly jako ozvěna, cítila jsem se tak zle, že jsem musela utéct do koupelny a vyzvracet se. Byla jsem doopravdy ráda, že mám svou vlastní koupelnu hned u svého pokoje, takže mě nikdo neslyšel. Když jsem přestala, cítila jsem se mnohem lépe. Dokonce lehčí a menší.