Lovec a kořist - Dokončeno

1*

 „Nechoď temnými uličkami, nezastavuj se." Tyhle slova jsem znala nazpaměť. Rodiče mi je opakovali vždy, když jsem šla večer ven, ať už to bylo na nákup nebo s kamarády. Bojí se o mě a já jim to nemám za zlé, jen mě to unavuje poslouchat pořád dokola. Mamka mi vždy před spaním, když jsem byla malá, vyprávěla o ztracených dětech. Kradou je a vychovají z nich vrahy.

Vlkodlaci. Stvoření, co se mění ve vlky a zpět. Bytosti, které se odhalili před sto lety světu a prohlásili ho za své teritorium. Žijeme pod jejich vládou ve strachu. Mezi našimi druhy vznikla dohoda. Nebudeme se jim plést pod nohy a oni nás ochrání. Pokud však budeme přehlížet, že jednou za čas zmizí nějaké dítě. Stále bylo lepší tohle řešení než válka s nimi. Rodiče se bojí o své děti, vždy když jdou do školy, ze školy, ven s kamarády. Naše městečko je však poměrně klidné. Máme tu jen jednu smečku, která má kolem dvaceti členů, drží se ve stínech a nedává o sobě moc vědět. Ročně vezmou jen tolik lidí o kolik vlků přijdou. Přijatelné. Před třemi lety museli bránit město před jinou smečku a přišli o deset vlků. Zmizelo tedy deset lidí. Musíme dodržovat určitá pravidla. Říkáme jim bezpečnostní. 1. Nechodit ven za úplňku. 2. Nevyhledávat sídlo smečky nebo její členy. 3. Neupozorňovat na sebe. Jednou ročně se vydá alfa se svými nejděsivějšími vlky do naší školy, aby nám je zopakoval a ujistil se, že je budeme dodržovat i nadále.

„Rhio, poslouchala jsi mě vůbec?" vytrhla mě z myšlenek mamka. Zatvářila jsem se omluvně, dala jí pusu na tvář a slíbila, že na sebe dám pozor. Vyšla jsem z domu a vydala se do obchodu.

...

Cesty do obchodu byly dvě. Jedna osvětlená, po které chodilo více lidí a druhá přes park, ta byla kratší. Vydala jsem se tedy tou kratší, i když jsem věděla, že je to velmi špatný nápad. Ale byla už tma a já se nechtěla zdržovat venku delší dobu, než bylo nutné. Rozhlížela jsem se ze strany na stranu a hledala podezřelé stíny. A vlci nejsou jediné nebezpečí. Našlapovala jsem opatrně a naslouchala okolním zvukům. Ticho. Všude bylo takové ticho. V kapse jsem měla sluchátka, ale strach mi nedovolil si je nasadit a uklidnit se hudbou. Najednou jsem se z ničeho nic oklepala, měla jsem podivný pocit, jako by mě někdo pozoroval. Strach do mě udeřil v plné síle. Zrychlila jsem krok. Už jen kousek a budu u obchodu. Už jen kousek a budu v bezpečí. Tato slova jsem si opakovala stále dokola. Přede mnou se vynořila ze stínu postava. Donutila jsem své nohy zastavit. Kdyby to byl vlkodlak a já začala utíkat... Nemuselo by to dopadnout dobře. Postava se přiblížila, až stála pod lampou. Byl to muž. Zadíval se mi do očí a úlisně se usmál. Nebyl to vlkodlak. Na to byl dost malý a s drobnější postavou. Tedy alespoň v porovnání s vlkodlakem, ale i tak mě převyšoval minimálně o jednu hlavu. Z jeho pohledu a olíznutí zpodního rtu mi bylo jasné, na co myslí. Začala jsem tedy couvat. Muž se přibližoval. A já couvala a couvala, až jsem narazila do něčeho tvrdého. Otočila jsem se a ztuhla. Narazila jsem do dalšího muže. Tento byl však vysoký a mohutný. Buď posiloval, nebo to byl vlkodlak. Odskočila jsem od něj čekala, co bude dál. Byla jsem v pasti.

Mohutný muž se podíval na mě a pak se zaměřil na slizáka za mnou. Z hrudi za mnou se vydralo velmi hluboké zavrčení, které jsem cítila až v konečcích prstů. Rozhodně vlkodlak. Ucouvla jsem a postavila se tak, abych viděla na oba muže. Vlk pozoroval slizáka a znova zavrčel. Udělal krok vpřed. „Pronásledovat mladé dívky v parku s úmyslem je znásilnit je trestné. Měl bych tě za to zabít." Hlas měl hluboký. Slizák se přikrčil a začal prosit o milost. Chvíli to vypadalo, že si i klekne. Vlk však jeho nářek ignoroval a zadíval se na mě. Jeho oči zářily modře. Víc z jeho obličeje jsem, kvůli tmě, neviděla. „Jsi v pořádku?" Jediné, na co jsem měla sílu bylo kývnutí. Otočil hlavu za mě a zavrčel tak hluboce, až jsem měla chuť utéct, kdybych nebyla přimrzlá k zemi. Pozorovala jsem ho. Za mnou jsem uslyšela zvuk rychle se vzdalujících kroků. Slizák utíkal pryč. „Jdi domů dítě. Není to tu bezpečné a ty máš jediné štěstí, že jsem šel kolem. Jdi." Poslední slovo bylo rozkaz. A já bych byla velmi hloupá, kdybych ho neposlechla. Do obchodu můžu zajít zítra ráno. Za světla. Mrkla jsem a chtěla poděkovat za záchranu, ale vlk byl pryč. Nehodlala jsem tam zůstávat, a tak jsem se rozeběhla domů.