Lovec a kořist - Dokončeno

19*

„Lorcane! Zvedni ten nůž, nebo se stane to, co jsem říkala. Zabiješ jí a to přece nechceš." Sabrine byla naštvaná. Lorcan si prohlédl mé tělo. Když uviděl, co udělal, ustoupil a sklonil oči. Bylo na něm vidět, že mu není dobře. No, tak to jsme byli dva. Kéž bych měla volné ruce a mohla ho obejmout. „Lorcane?" zašeptala jsem. Nic. „Lorcane!" Teď už jsem to skoro zařvala. To fungovalo. Zdvihl zrak. „Neriskuj. Dodělej, co jsi začal. Udělej to, Lorcane." Přišel blíž a opět zvedl nůž. Přiblížil ho k mému krku a začal opět dělat spirály. Zatnula jsem zuby. Pokud vydám jedinou hlásku, přestane a skončí to ještě hůř. Pomalu přešel k obličeji. Cítila jsem špičku nože, jak mi přejížděl přes tvář tam a zpět. Kreslil mi jen po stranách obličeje. Když byl hotov, nůž zahodil někam do kouta. Bolelo mě celé tělo a teď už jsem opět mohla začít naříkat. Nohy se mi opět podlomily, jako se to už jednou stalo. Třásla jsem se. Další a další slzy se objevovala a dopadaly na zem. „Výborně," zachechtala  se Sabrine. Já už nechci. Už nechci pokračovat. Prosím. Dost. „Teď jí odvaž ruce a odnes jí na ten stůl, co je za ní." Lorcan ke mně přešel a natáhl ruce, aby mi je mohl odvázat. Byla jsem předtím tak vyděšená, že mě ani nenapadlo pokusit se lano roztrhnout. Jakmile byly ruce volné, sesunula jsem se k zemi. Lorcan mě velmi opatrně zachytil. Pomohl mi posadit se a přesunul se k nohám, které taky odvázal. Ruku mi dal za záda a druhou pod kolena. Pomalu mě zvedl. Natočila jsem hlavu a všimla si stolu, který tam stál. V mé předchozí pozici jsem neměla šanci ho vidět. Lorcan mě k němu odnesl a opatrně mě položil. Jeho výraz byl plný bolesti. Takového jsem ho nikdy neviděla. „Jsou tam pásky. Připoutej ji." Lorcan udělal, co mu bylo nakázáno. V každém rohu stolu byl jeden kožený pásek. Co bude dál? Víc toho už nevydržím. „Teď si ještě pohrajeme se stříbrem. Tentokrát v tekuté formě," ozvalo se z reproduktoru. Další stříbro? Nůž nestačil? Další stříbro nezvládnu. Začala jsem kroutit hlavou ze strany na stranu aby pochopila. „Ty už nechceš? Chudinko," vysmála se mi. Lorcan zavrčel. „Rhio? Budu s tebou. Neopustím tě. Musíš to zvládnout. Kvůli smečce, kvůli sobě a kvůli mě. Musíš!" Podívala jsem se na něj. Dívali jsme se jeden druhému do očí. V těch jeho byl vztek a lítost. A i když jsem moc chtěla, ani kvůli němu to nemohu zvládnout. Už tak jsem měla co dělat, abych neomdlela. „Lorcane," zašeptala jsem stěží. „Odpusť. Nemůžu." Můj hlas se zlomil s poslední slabikou. Dotkl se mé tváře. Tak lehce a jemně. S citem. „Roztomilé. A teď k..." dál to nedořekla. Z reproduktoru se ozvala rána a zapraskání. Co se to... Byla jsem najednou tak unavená. Chtěla jsem zavřít oči a nikdy se neprobrat. Chtěla jsem odstranit bolest. Pomalu jsem zavírala oči. „Rhio? Nesmíš usnout. Nech oči otevřené." Pozdě Lorcane. Teď budu spát.

Lorcan
„Rhio?" chytil jsem ji za rameno a zatřásl jí. Usnula. Rychle jsem jí odpoutal ruce a nohy. Ta rána co vyšla z repráku jasně poukazovala na to, že se něco stalo. Prohlédl jsem si Rhiu. Její tělo bylo celé pořezané. Ublížil jsem jí. Tak moc. Cítil jsem každý tah, jako bych se pořezal sám. Zkontroloval jsem její životní funkce. Vše se zdálo v normě. Už nikdy se nezahojí. Bude mít jizvy po celém těle. Když jsem chtěl přestat, chtěla abych pokračoval. Abych to dokončil. Statečná. Moje malá vlčice je tak statečná. Moje družka. Teď už jsem se těchto slov nebál. Má družka je neskutečná. A já jí mohl ztratit. Za to Sabrine zabiju. Ale nejdříve bude trpět. Bude tak moc trpět. Stejně jako trpěla Rhia.
Uslyšel jsem kroky. Otočil jsem hlavu ke dveřím a postavil se tak, abych svým tělem zakryl to Rhii. Dveře se se zavrzáním otevřeli a já vydechl úlevou. „Už jsem myslel, že vás nenajdeme," řekl Jeremy. „Kde je?" zeptal se a já trochu ustoupil, aby viděl na Rhiu. Rychle k ní přešel. Když však uviděl její tělo, zarazil se. „Co se stalo?" zavrčel. „Vysvetlím ti to později. Kde je Sabrine?" zeptal jsem se. Jeremy se znovu podíval na Rhiu. „Je živá. Nahoře v místnosti." Vydal jsem se ke dveřím. Zarazil jsem se, otočil se na Jeremyho a zadíval se mi do očí. „Postarej se o moji družku. Přijdu za chvíli. Mám ještě nějakou práci." Jeremy se při slově družka usmál. Otočil jsem se a odešel. Přísahal bych, že jsem před odchodem zaslech jen to jedno jediné slovo: „konečně." Šel jsem po Jeremyho pachu po schodech nahoru až do místnosti, kde byla Sabrine. Čekal tam Nate. „Tahle místnost nemá zabudovaný reproduktor, takže jsem neslyšel o čem jste mluvili. Ale soudě podle tvého výrazu a podle toho, jak vypadala Rhia si myslím, že chceš zabít tuhle mrchu." Rovnou k věci. Takový byl Nate a proto jsem ho měl rád. Ne, že bych to někdy někomu řekl. Přeci jen si musím udržet pověst bezcitného parchanta. Kývl jsem hlavou. „ Odejdi a nebo zůstaň. Ale varuju tě, to co jí udělám bude krvavé." Nate se nepohnul. Přesně jak jsem očekával. Přešel jsem k Sabrine, která se pomalu probouzela z bezvědomí. „Nějaká poslední slova?" zaptal jsem se. Čistě pro dramatičnost. Než stihla cokoliv říct. Sevřel jsem její krk rukou. Trochu jsem ji přidusil a stále dokola si opakoval, že jí ještě nemůžu zabít. Chci aby trpěla. „Takže, jako první odstraníme jazyk." Strachy se otřásla. Vedle mě se objevil Nate a v ruce svíral nůž. Podal mi ho. Násilím jsem té mrše otevřel pusu a ignoroval její křik. Prsty jsem chytil její jazyk a nožem ho uřízl. Zakrvácený kus masa jsem odhodil do kouta a nechal jsem ji dusit se vlastní krví. Bodal jsem ji do končetin a Nate se přidal. Má Rhiu rád. Je pro něho jako sestra, o kterou přišel. Poslední výdech. Poslední bodnutí. Vydržela sotva čtyři minuty. Byl jsem zklamaný, protože jsem jí chtěl mučit dýl, ale zároveň šťastný, protože byla mrtvá. Zvedl jsem se a odešel. Hledal jsem cestu ven.