Lovec a kořist - Dokončeno

20*

 Ležela jsem na něčem měkkém. Jako první jsem zaregistrovala bolest. Pak jsem si na vše vzpomněla. Otevřela jsem oči, což vyžadovalo určitou námahu. Místnost, ve které jsem se nacházela jsem poznala. Můj pokoj. Štěstím jsem se skoro rozbrečela. Snažila jsem se vstát, ale mé tělo bylo natolik slabé, že jsem se zmohla jen na pohnutí rukou. Konečně doma. Prohlížela jsem si mě známou místnost. Nevím, co jsem hledala. Všechno bylo naprosto stejné. Uslyšela jsem zvuk z vedlejší místnosti. Dveře mého pokoje se otevřely. Dovnitř vešel Lorcan. „Konečně jsi vzhůru. Spala jsi tři dny. Máš hlad?" Jen jsem kývla hlavou. Lorcan odešel, uslyšela jsem, jak pouští mikrovlnku a něco ohřívá. O minutu později se vrátil a v ruce držel talíř s velmi voňavou omáčkou. Přešel k posteli, položil ji na noční stolek a přisunul si ke mně židli. Chtěla jsem zvednout ruce a talíř si vzít, ale jediné co mi šlo, bylo rukama pohnout. Nikoliv je zvednout. Lorcan se uchechtl. „Vypadá to, že tě budu muset nakrmit." Pomohl mi do sedu a za záda mi vložil polštář, o který jsem se opřela. Nabral omáčku na lžíci. „A za maminku," řekl a vložil mi lžíci do úst. Blažeností jsem až zasténala. Bylo to tak dobré. „A za tatínka," pokračoval a dál mě krmil. Došli jsme až k sestřenici přes osmé koleno. Té omáčky bylo opravdu hodně. Oba jsme se smáli a já se smála tak, až jsem omáčku vyprskla přímo na Lorcana. Ten se začal smát ještě víc. Nikdy jsem ho neviděla se takhle smát. „Rhio? Musím ti něco říct," řekl, když odložil talíř. Zadívala jsem se na něj a čekala. „Nečekal jsem, že bude tak těžké to říct, že ty jsi... Jsi... Jsi má družka." Dobře. Moment, co? „Cože jsem?" zeptala jsem se lehce vyšším hlasem. „Má družka," zopakoval mi to pomalu. Já jsem jeho družka? To není možné. „Jak dlouho?" Opravdu mě to zajímalo. Slyšela jsem o druzích, ale nic moc jsem nevěděla. „Vím to od toho dne, co jsem tě poprvé potkal. Tehdy v tom parku." Zůstala jsem na něj civět s pusou dokořán. „Ale... Ty jsi... Proč jsi... To..." Neměla jsem, co na to říct. Jsem u smečky rok. Rok mi to nebyl schopný říct a já ho opravdu nesnášela. A teď mi tu tvrdí, že celý ten rok jsem jeho družka? „Rhio. Nechtěl jsem to. Nechtěl jsem a to byla chyba. Dokud nás nezajala Sabrine... Ani jsem nepřemýšlel o tom, že bych ti to vůbec někdy řekl. Omlouvám se." Takže on nechtěl. „Rhio? Tvůj obličej je dost výmluvný. Teď je to jinak. Jsi moje. Chci to zkusit. Teď jen záleží na tobě." Jedna slza mi stekla po obličeji. Kruci, už zase brečím. „Jdi. Musím přemýšlet," řekla jsem. „Dobře. Pošlu sem Seba." S těmito slovy odešel a odnesl s sebou prázdný talíř. Družka. Jsem jeho družka. A on můj druh. Jak to, že jsem to nevěděla?
Z přemýšlení mě vytrhl Sebastian. Sedl si na židli, kterou tam nechal Lorcan. Smutně se usmál a pohladil mě po tváři. „Vlče, tak moc jsi mě vyděsila. Vypadala si špatně. Lorcan nám řekl co se stalo. Ty jizvy si dost vyčítá." Jo. To jsem věděla. „Ty jsi to taky věděl? Že jsem jeho družka." Zarazil se, ale pak opatrně kývl. „Ano. Věděl jsem to. Věděli jsme to jen Lorcan, já, Jeremy a Nate. Nikdo jiný." Takže to věděl a nic mi neřekl. Můj nejlepší kamarád. „Rhio? Nemohl jsem ti to říct. Lorcan si to nepřál. A kdybych ti to řekl, dopadlo by to špatně, to mi věř. Chtěl tě chránit." „Před čím?! Před čím mě chtěl chránit?" zvýšila jsem hlas. Skoro jsem to zařvala. „Před ním. Nechtěl ti ublížit, i když to občas udělal. Byl nestabilní. Ale ty tři dny, co jste tady, se od tebe ani nehnul. Malém mi ukousl hlavu, když jsem se zeptal, jak na tom jsi. Dej mu šanci Rhio." Pohladil mě po tváři. „Ještě o tom popřemýšlím," řekla jsem.
Ještě chvíli u mě seděl a povídali jsme si. Seb mi chyběl. Přišel se na mě podívat i Nate. Všichni tři jsme se smáli. Když odešli, vstoupil do pokoje Jeremy. Alfa se na mě usmál. Pomohl mi vstát z postele a dovedl mě k zrcadlu. Nejdřív sice protestoval, ale nakonec se mi povedlo přemluvit ho. Vyhrnula jsem si tričko a spatřila spirály, táhnoucí se po celém břichu. Věděla jsem, že je mám po celém těle. A musím uznat, že je to celkem hezké tetování. Vždy jsem jedno chtěla, ale jako vlkodlak potetovaná být nemůžu, jelikož se to vždy zahojí a barva se vstřebá. Musela jsem myslet pozitivně, alespoň pro teď. Sesypat se můžu později, až budu sama. Ne v přítomnosti alfy.
 Jeremy mi pomohl zpátky na postel. Dal mi pusu na čelo a odešel. Teď jsem měla čas skutečně přemýšlet. Mám přijmout Lorcana? Mám ho přijmout jako druha? Je fakt, že za posledních několik dní jsem ho poznala z jiného soudku. Hlavně po dobu, co jsme byli zavření. Začala jsem ho mít ráda. Velký zlý vlk. Lovec. A můj druh. To zní hezky. Druh. Líbí se mi to.
 Celý den jsem ležela. Večer jsem byla unavená, ale nemohla jsem usnout. Zvykla jsem si spát u Lorcana. A teď tu nebyl. Převalovala jsem se ze strany na stranu. Byla jsem zrovna otočená ke zdi, když se postel prohnula. Něčí ruka mě objala. Než jsem stihla otočit hlavu ozval se mi u ucha hlas. „Nemohl jsem usnout. Zvykl jsem si na tvoji přítomnost. A zalíbila se mi." Lorcan se ke mně přitiskl víc. Ano. Takhle to bylo správně. Vyklenula jsem záda jako kočka, když mi přejel rukou po boku. „Tak. Přemýšlela jsi?" „Ano. A mohla bych zkusit být tvoji družkou." Po těchto slovech se stalo něco, co jsem nečekala. Otočil mi hlavu a políbil mě. Ano. Jsem jeho družka. A on můj druh.

KONEC. Ahojky guys. Toto byla oficiálně poslední kapitola. Děkuji všem, co vydrželi až sem. Nebojte, s Lorcanem a Rhiou se neloučíme. Objeví se jako vedlejší postavy v další knize této série, kterou bych chtěla začít vydávat po prázdninách. Teď se chci věnovat jinému příběhu, takže kdo má rád fantasy, očekávejte další knihu. Možná se vrhnu na přepis Volání krve a psaní dalších kapitol, ale mám v telefonu několik příběhů, které bych chtěla pomalu začít psát a vydávat na wattpad. Jinak děkuji za 200*. Je to trochu komické, když má příběh 20 kapitol a 200*, ale jsem neskutečně nadšená. Užijte si prázdniny. A ahojky -Kat