Lovec a kořist - Dokončeno

2*

Když jsem přiběhla domů, zavřela jsem dveře a zamkla je na dva západy. Opřela jsem se o ně a zprudka oddechovala. „Rhio? Co se stalo?" zeptal se táta, nejspíš se šel podívat, co je to za kravál. „Nic. Jen jsem se vylekala," zalhala jsem. Táta se chvíli díval pochybovačně, ale pochopil, že ať už se stalo cokoliv, nechci mu to říkat. „Kdyby se něco dělo, řekla bys mi to, že?" Jen jsem kývla a šla do svého pokoje. Lehla jsem si do postele a snažila se nemyslet na to co se stalo. Neúspěšně. Vlkodlak mě zachránil. Nevím proč, ale stalo se tak. Mají přeci být zlí a nepřátelští. Vždyť to nás přeci učili. On mi však pomohl. Ne, že by se tvářil nějak nadšeně, ale stejně. Po chvíli přemýšlení o dnešku jsem konečně usnula.

Ráno mě probudil budík. Pondělí... což znamená další nudný den ve škole, ale nejdřív jsem musela dojít do obchodu. Šla jsem tedy do sprchy, oblékla se a vyrazila. Tentokrát jsem se rozhodla pro delší cestu. Sice je světlo, ale po tom včerejšku už se nejspíš nikdy nevydám parkem. Koupila jsem, co je třeba a vrátila se zpět domů. Asi tak v půli cesty jsem opět cítila, jako by mě někdo sledoval, ale snažila jsem se to ignorovat. Nic tam není. Opakovala jsem si stále dokola. Je to jen tvá představivost. Zdá se ti to, kvůli včerejšku. Uklidňovala jsem se v hlavě. Všechno bude v naprostým pořádku. Po příchodu domů jsem uklidila nákup, vzala si něco k snědku a vyrazila do školy.

„Rhio! Počkej na mě." zavolala na mě má kamarádka Megan, zrovna, když jsem vstoupila na pozemek školy. Zastavila jsem se, usmála se a zamávala jí. „Ahoj Meg." Zamávala mi na zpět. Povídaly jsem si, smály se a mě napadlo říct jí o včerejšku. Meg celou dobu poslouchala a občas se překvapeně nadechla nebo zasyčela. „Takže tě zachránil vlkodlak?" zeptala se a nevěřícně kroutila hlavou. „To je to, co ti celou dobu říkám. Taky jsem se divila. Myslela jsem, že mi ublíží nebo tak něco." Souhlasně zakývala hlavou. Podívala jsem se na čas a zjistila, že za pět minut zvoní na hodinu. „Megan, musím jít na matiku. Uvidíme se o pauze na oběd dobře?" Rozloučili jsme se a každá se vydala na svoji hodinu. Vešla jsem do třídy, usadila se do své lavice a připravila si sešit a penál. Zazvonilo. A nejnudnější hodina může začít. Učitel vešel do třídy a tvářil se zamyšleně a lehce vyděšeně. Něco se stalo. „Třído," začal vážným tónem „právě jsem se dozvěděl, že za pět minut sem dorazí alfa vlkodlaků. Chci vás tedy upozornit, abyste na sebe nikdo nijak neupozorňoval a nedělal hlouposti." Sakra. To už uběhl rok? Asi ano. Nikdo ve třídě ani nešpitl a učitel nám začal vykládat goniometrické funkce. 

Zrovna nám začal vysvětlovat co je to sinus, když se ozvalo zaklepání. „Vstupte." zvolal učitel. Dveře se otevřeli a dovnitř vešli tři muži. Všichni vysocí, mohutní a s výrazy, které říkají: Udělej chybný krok a zabiju tě. Muž uprostřed byl trochu menší než jeho společníci, zato byl nejobávanější. Alfa Jeremy Cole. „Dobré ráno." Jeho hlas byl hluboký, ne však tolik, jako ten, co jsem slyšela včera. „Je to rok od doby, kdy jsem tu byl naposledy a jsem rád, že vás tu vidím v plném počtu." Usmál se na nás. Děsivý úsměv. Ukázal na muže po jeho levici. „Toto je Sebastian Stone. Zastává ve smečce třetí místo." Muž na nás kývl. Byl vyšší než alfa, zato stejně mohutný. Krátké hnědé vlasy, smrtící výraz a nepřátelský postoj. Děsivý chlápek. „A toto je Lorcan Sanford. Je to můj druhý ve vedení a náš hlavní Lovec." Teď jsem se zadívala na muže po pravici alfy. První, co na mě na něm upoutalo byla hrozivá klikatá jizva, která se mu táhla od pravého koutku úst přes oko až k obočí. Byl z nich nejvyšší a nejmohutnější. Lovec, to sedí. Podívala jsem se mu zpět do tváře a zjistila, že mě pozoruje. Ošila jsem se. I na tu vzdálenost byly vidět jeho sytě modré oči. Propaloval mě jimi. Ne, díval se přímo do mé duše. Mám pocit, že právě tenhle vlk je z nich nejnebezpečnější. Lorcan obrátil hlavu na alfu a něco mu pošeptal. Alfa upřel svůj zrak na mě a zhodnotil mě pohledem. Co se to tu sakra děje? Alfa něco zamumlal a pak promluvil k celé třídě. „Jako vždy vám chci zopakovat pravidla, která vás chrání a drží při životě." Pronesl tři pravidla a dodal: „Zítra je úplněk. Vyučování bude jako vždy ukončeno dříve. Po škole půjdete hned domů a po cestě, která je bezpečná." Zdálo se mi, jako by se zjizvený muž-Lorcan v tu chvíli zadíval na mě. „Všichni zůstanete doma a za tmy nikdo nevyjde ven. Rozumíme si?" Všichni jsme souhlasně kývli. Alfa se na nás všechny podíval, kývl a vydal se ke dveřím. Než je otevřel, řekl nám, ať se dobře učíme a odešel. Jako by mu záleželo na našem vzdělání. Většina mé třídy se klepala strachy, včetně mě. Alespoň máme klid minimálně na rok. Učitel se oklepal a opět se dal do výkladu. Nemělo cenu nám opakovat cokoliv.

Konečně zazvonilo na přestávku a já se vydala najít Megan. Sice jsme se měli setkat až na obědě, ale tohle jí musím říct. Alfa byl určitě i u ní ve třídě. Potkaly jsme se u skříněk. „Rhio, hledala jsem tě. Taky u vás byli?" zeptala se a já okamžitě kývla. „Bylo to divný. Ten Lorcan mě pozoroval, pak něco řekl alfovi a ten se na mě zadíval taky." Meg na mě jen zůstala civět. Pak mě chytla za rukám a táhla kamsi pryč. Vyšly jsme ze školy a teprve až u laviček, co byly asi deset metrů od školy se zastavila. „Oni tě pozorovali? Víš, co to může znamenat?" Zavrtěla jsem hlavou a čekala, co z ní vyleze. „Mohli by tě chtít proměnit. Musíš na sebe dávat pozor Rhio." Chtěla jsem se začít smát, ale pak mi došlo, že může mít pravdu. A po tom včerejšku. Mám trochu strach, to jsem však Meg nepřiznala. Vrátily jsme se do školy a každá se rozešla svojí cestou.

Po škole jsem šla domů. Začínalo se stmívat a já nechtěla být venku do tmy. Ne po tom včerejšku. Jenže abych došla domů za světla, musela bych jít parkem. Risknu to! Vydala jsem se tedy cestou, která vedla k parku. Když jsem došla ke vstupní bráně, zarazila jsem se. Je to dobrý nápad? Je pořád trochu světla, to zvládnu. Dodala jsem si odvahy a vstoupila do parku. Sotva jsem to udělala obloha se zatáhla, slunce zakryly temné mraky a na obloze se zablesklo. Hned na to se ozval velmi hlasitý hrom, až to mnou otřáslo a spustil se příšerný liják. Skvělý. To je prostě úžasný. Rozešla jsem se a hledala úkryt pod stromy. Vím, že za bouřky bych se pod stromem schovávat neměla, ale jít přímo v dešti se mi nechtělo. Podívala jsem se na telefon a chtěla zavolat mamce, ale neměla jsem žádný signál. Super, ten blesk musel uhodit do nějakého vedení. Tak jo Rhio, připrav se na svoji nejméně oblíbenou aktivitu. Běh. Rozeběhla jsem se a upalovala parkem tak rychle, jako nikdy předtím. Po chvilce jsem spatřila východ. Blesky nade mnou zkřižovaly oblohy a hromy jim na to okamžitě odpovídaly. Zem se otřásala. Přes déšť jsem neviděla kolem sebe. Jak jsem utíkala, nevšimla jsem si kořene přes cestu a zakopla o něj. Hlavou jsem letěla k zemi tak rychle, že jsem nestihla dát ruce před obličej. Pak už byla jen tma a ticho.