Lovec a kořist - Dokončeno

8*

 Oblečení. Mám. Nože. Mám. Můj oblíbený náhrdelník s měsíčním kamenem. Mám ho na krku. Mám naprosto všechno. Teď už jen vyjít z pokoje a čelit tváří v tvář mému úžasnému spolubydlícímu. Něco mi říká, že Lorcan je z mé společnosti stejně nadšený, jako já z té jeho. Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a v hlavě si odškrtala věci, které nutně potřebuju. Snad mi nic nebude chybět. Zhluboka jsem se nadechla, otevřela dveře a šla vstříc hrozné budoucnosti. „No konečně. To jsi tam to oblečení snad vyráběla, ne?" Perfektní. Jasně že si musí rýpnout. Však já mu to oplatím. A to brzy. „Taky ti přeji dobré ráno," usmála jsem se. Nebudu se zbytečně hádat. Tentokrát to nebudu já, kdo vyvolá hádku a po té následující rvačku. „Můžeme jet? Nebo na něco čekáme?" „Na Jeremyho. Chce s námi ještě mluvit," řekl to tak klidně. To znamenalo jen jediné. Kvůli něčemu je naštvaný. 

 Sedla jsem si tedy na gauč a čekala na alfu. Lorcan něco zamumlal, ale pak se otočil a šel do svého pokoje. Někdy ho prostě nechápu. Vlastně ho nikdy nechápu. Začala jsem přemýšlet nad cestou. Lorcan si určitě vezme své milované autíčko a mě šoupne dozadu a bude ignorovat všechny mé prosby o zastavení na záchod. Uchechtla jsem se. „Něco k smíchu?" přerušil tok mých myšlenek Jeremyho veselý hlas. „Jen nějaké vtipné představy," usmála jsem se. Alfa mi úsměv opětoval. „Kde je Lorcan?" Kývla jsem hlavou k zavřeným dveřím. Jeremy k nim přešel a dvakrát zaťukal. Poté se vrátil na své původní místo. „Chceš něco k pití? A posaď se." řekla jsem mu. Jeremy na mou otázku jen zakroutil hlavou a posadil se na židli, kterou sem předtím nejspíš donesl Lorcan. Já si jí však všimla až teď. Dveře Lorcanova pokoje se otevřely a Lovec se zjevil ve dveřích s batohem v ruce. Položil ho na zem a sedl si s neskrývaným odporem ve tváři vedle mě. „Cos potřeboval?" zeptal se alfy. Jeremy se nadechl a zhluboka vydechl. To dělá pouze v případě, že se chystá na vážný rozhovor nebo mně a Lorcanovi promlouvá do duše. Což je dost často. „Mluvil jsem s Ethanem Blackem. Počet obětí rychle stoupá. Koček je nejspíš hodně a vlci je nezvládají. Zvláštní je, že je nikdo nedokáže vystopovat. Jako by dokázaly svůj pach zakrýt. Myslel jsem, že budete mít alespoň nějaký čas na odpočinek po cestě, ale budete muset k místní smečce jít hned poté, co dorazíte." Sakra. Myslela jsem, že se po cestě projdu a nebudu muset být celou dobu s Lorcanem. „Kolik je obětí?" zeptala jsem se. Lorcan se na mě podíval, jako by viděl mimozemšťana, ale já ho ignorovala. „Padesát dva. A toto číslo stále stoupá," odfrkl si Jeremy, nejspíše nad neschopností vlků. „To je vlastně všechno, co jsem vám chtěl říct. Doufám, že vy dva se k sobě budete milí. Hlavně před cizí smečkou. Lorcane, ty necháš většinu mluvení na Rhie. Nezklamte mě. Já i alfa Ethan na vás spoléháme. Hodně štěstí." Jeremy vstal. Já a Lorcan jsem jeho pohyb zopakovali. Alfa mě objal, poté přešel k Lorcanovi a oba se přátelsky poplácali po zádech. Naposledy na nás kývl a odešel.

 Lorcan vzal batoh do ruky a přikázal mi, abych si vzala své věci a šla do auta. Batohy jsme uložili do kufru, nasedli, dokonce mě nechal sedět vepředu, a vyjeli. Po pěti prvních kilometrech Lorcan sjel k benzínce, aby mohl natankovat a já si skočila pro žvýkačky. Bez nich bych cestu nezvládla. Když jsme znova vyjeli, otevřela jsem si balíček s antistresovou gumou do pusy a nabídla Lorcanovi. Čistě z dobrého vychování. K mému překvapení si žvýkačku vzal a zamumlal něco, co znělo jako poděkování. Zapnula jsem rádio. Hráli zrovna rockové písničky, což mi více než vyhovovalo a jelikož můj spolucestující nic nenamítal, jemu to nejspíš vyhovovalo také. Sledovala jsem ubíhající krajinu z okýnka. Normálně bych spala, ale v jeho přítomnosti neusnu ani náhodou. Ráda bych věděla kudy jedu, kdyby se náhodou rozhodl mě někde nechat.

 Cesta byla klidná a probíhala v tichosti. Po necelých dvou hodinách, což byla nejdelší doba, kdy jsme si s Lorcanem nijak nenadávaly a neuráželi se, jsme sjeli na lesní cestu. Lorcan ze sebe vypustil několik nadávek, když auto poskočilo. Kdyby s tím autem měl nějaký vztah, vůbec by mě to nepřekvapilo. Dojeli jsme k něčemu, co nejspíš měla být chatka. Bylo to tak mrňavý, že tam mohl být nanejvýš jeden pokoj. Vykulila jsem oči. Lorcan znovu zanadával, když viděl tu věc. „To si ze mě děláš srandu, Jeremy," zavrčel. Podle jeho reakce jsem usoudila, že se mu to nelíbilo, stejně jako mně. Vystoupila jsem z auta a pořádně si protáhla tělo. Pak jsme vzali věci z kufru a vydali se do chatky. Po otevření dveří jsem zkameněla na místě jako socha. Místnost byla malá. Rozhodně malá pro dva vlkodlaky, kteří se chtějí navzájem zabít. Byla zde jedna postel, na kterou se pomalu nevejdu ani já, natož někdo jako Lorcan. Takže postel je moje. Vpravo u postele byl malý plynový ohřívač. Místnost byla jinak prázdná. Nadechla jsem se. Ve vzduchu bylo cítit vlhké dřevo, které se brzy rozpadne. „Nespletl sis odbočku?" zeptala jsem se a doufala, že se Lorcan jen spletl. „Ne, máme být tady." Přešla jsem k posteli a posadila se na ní. Pod mojí váhou postel dost hlasitě zavrzala. Pokusila jsem se pohnout lehce dopředu a ozvalo se další hlasité zavrzání. „Proboha." Já se nevyspím. Budu muset spát jako vlk. A něco mi říkalo, že večer bude pěkná zima. „Vem si to nejdůležitější a půjdeme za Ethanem. Nejsme tu na prázdninách, máme úkol," zavrčel mi Lorcan do ucha, až jsem leknutím poskočila. Když chtěl, uměl se pohybovat a nevydat u toho jediný zvuk, a to dokonce i v dřevěné, pomalu se rozpadající chatce.