Lovec a kořist - Dokončeno

16*

Chodila jsem kolem dokola v kleci, jako lev. „Přestaň, cestu ven nenajdeš," řekl mi už minimálně potřetí Lorcan. Zamručela jsem a dál pokračovala v pochodování. Nehledala jsem cestu ven. Byla jsem jen nervózní a vyděšená. Potřebovala jsem pohyb a né jen nečinně sedět, jako to dělal on. Když jsem se otočila a začala pochodovat na druhou stranu, něco mě chytlo za ruku a stáhlo dolů. Lorcan mi svíral zápěstí v držícím stisku, až jsem sykla. Pustil mě tak rychle, jako by se o moji ruku opařil. „Přestaň. Akorát si vyplácáš veškerou energii, kterou budeš ještě potřebovat." Odfrkla jsem si, ale zůstala jsem sedět. Jak se dostaneme ven? Nechci tu strávit celou věčnost, uvězněna v kleci, jako nějaké zvíře, i když jím na půl jsem. „Lorcane?" pouze něco zamručel a tak jsem mluvila dál. „Že pro nás někdo přijde. Že nás zachrání?" Skoro jsem se rozbrečela, sotva jsem dořekla poslední slovo. „Nevím, jestli nás dokážou najít. Ale určitě udělají vše, co je v jejich silách, aby nás dostali pryč." Tato odpověď nebyla zrovna tou, ve kterou jsem doufala. Po tváři mi stekla osamocená slza. Sotva si jí všiml, hrubě zaklel. Pomalu mě objal kolem pasu. Opřela jsem se čelem o jeho hrudník a naslouchala bouchání jeho srdce.  Nic neříkal ani nevydával žádné zvuky. Jen mě držel. Bylo to neobvyklé, ale zároveň uklidňující. „Nikdy se z tohoto místa nedostaneme," zašeptala jsem. „Dostaneme. To ti slibuju," zašeptal. Nás vztah se hodně změnil. Kdyby mi někdo před měsícem řekl, že se tu s Lorcanem budeme objímat, poklepala bych si na čelo. Ale všechno je teď jinak.

Otevřela jsem oči. Lorcan ležel vedle mě a z jeho ruky jsem měla polštářek. Druhou rukou mě objímal kolem pasu. Nepamatuju si, že bych takhle usnula. Vím jen, že jsem si lehla na zem a zavřela oči. Podívala jsem se do Lorcanovi tváře. Dvě modré oči mě pozorovaly. Chtěla jsem se odkutálet, ale chytil mě pevněji. Tohle chování mu rozhodně není podobné. „Lorcane," začala jsem, i když jsem nevěděla, co chci vlastně říct. „Tiše," zašeptal. Přitáhl si moji hlavu ke své a zhluboka se nadechl. Zachvěla jsem se. Lorcan zavrčel a rychle se posadil. Podívala jsem se za sebe. Ve dveřích, které byly jediné v této místnosti, stála Sabrine. Zavrčela jsem taky. „Jak se k sobě hezky máte. To půjdou testy líp, než jsem předpokládala." „Jaké testy?" zeptal se Lorcan. „Zatím vám to nepovím. Brzy se to však dozvíte." Její smích se ozýval celou místností jako ozvěna. Mrcha. Lorcan měl očividně stejný názor, jelikož se z jeho hrdla vydralo další zavrčení. „Baví tě to? Dělá ti radost, držet nás v kleci jako zvířata?" Sabrine se usmála na Lorcana, ale nic neřekla. „Víš Lorcane, vlastně ano. Baví mě to. Stejně, jako mě to bavilo před sto lety. A než se zeptáš, jak je možné, že žiju tak dlouho, neprozradím ti to." Nesnáším jí. Chudák Lorcan. Tohle si nezaslouží.

Vypadal, jako by ji chtěl roztrhnout na půl. Chytila jsem ho za ruku a stiskla. Podíval se na mě. Jeho oči by mohly zabíjet. Probleskla jimi vlčí modrá. Čtyři zuby se mu prodloužili, takže měl tesáky. Dlouhé tesáky. Pustila jsem ho. Jeho pohled byl divoký. Měl chuť zabíjet a já byla nejblíže. Neublíží mi. Alespoň to jsem si dokola opakovala v hlavě. Uslyšela jsem smích, než se dveře zabouchli. Odešla. A vypadá to, že Lorcana rozzuřila naschvál. Odskočila jsem tak daleko, jak mi to umožnily mříže. Klec byla moc malá. Tak dva a půl metru na výšku, šířku i délku. Sledoval mě. Jeho pohled byl divoký. „Lorcane? Přece se od ní nenecháš takhle provokovat." Zavrčel a přiblížil se ke mně. Byla jsem natlačená na mříže. Skrčil a jsem nohy, abych byla co nejmenší. Bála jsem se ho. „Lorcane. Prosím. Tohle nejsi ty," šeptala jsem. Lorcan přišel až ke mně. Sklonil se a zavrčel. Naklonila jsem hlavu na stranu a lehce ji sklonila. Snad toho nebudu litovat. Zavřela jsem oči. Ucítila jsem na odhaleném krku jeho teplý dech. Najednou se mě dotkl nosem a nadechl se. Oči jsem otevřela a viděla, jak rukama s drápy svíral mříže vedle mé hlavy po obou stranách. Když se nadechl, klesl na kolena a silně mě objal. „Promiň," zašeptal. „Moc mě to mrzí." Jeho hlas byl hluboký. Svíral mě a klepal se. Nevěděla jsem, co dělat a jediné co mě napadlo bylo objat ho taky.