Lovec a kořist - Dokončeno

15*

Lorcan
Probudil jsem se v kleci. Rhia ležela vedle mě na studené kovové zemi. Posadil jsem se. Všude kolem byl cítit nechutný zápach zdechliny. Rozhlédl jsem se a zjistil, že klec stojí v prázdné místnosti, do které se dalo dostat jedině dveřmi. Uslyšel jsem slabý zvuk a shlédl na Rhiu. Otevřela oči a několikrát zamrkala. Z prvu byla očividně v šoku. Rozhlížela se všude kolem, než se všimla mě. Už už chtěla něco říct, ale já ji naznačil prstem, aby byla zticha. Mohli nás odposlouchávat. Už jsem byl několikrát vězněn.

Před sto dvaceti lety:
„Pitomé ošklivé zvíře. Obdivuji paní, že tě zvládla tak dlouho tahat za nos. V kleci se ti moc nelíbí co? Podívej jak se vzteká, Noeli," smál se jeden z lovců, jež stál vedle klece, do které mě zavřeli. Až se dostanu ven, roztrhám je na kusy. A hlavně ji. Až zabiju tu mrchu, budu si to náležitě užívat. „Neprovokujte ho. Je z nich nejsilnější," ozval se ženský hlas. „Myslíte, že by se zvládl dostat ven? Přes stříbrné mříže?" odfrkl si jeden z lovců. Myslím, že jeho jméno už zmíněno bylo, ale nijak mě to nezajímalo. „Je dost tvrdohlavý. Ach, podívejte na tu jizvu. Kdyby tak nebojoval, nemusel mít tak ošklivou jizvu." Cítil jsem na obličeji bolest, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Teď se odsuď musím dostat. Narazil jsem do mříží a popálil si rameno a ruku. „Neubližuj si ještě víc, zlato. Už tak jsi na tom špatně. Byla to s tebou zábava. Tahat tě za nos, jako malého kluka. Promiň mi to, lásko, ale jinak to nešlo.

Přítomnost
Tehdy mě osvobodila smečka. Ale Sabrine jsem nikdy nenašel. Chtěl jsem ji tak moc zabít. Rhia se ke mně přitulila a klepala se. Nejspíše strachy. Chudák malá, vůbec netuší, co se tu děje. Vlastně ani já nevím, proč tu jsme. Chtěl jsem ji utěšit. Poslední dobou se ve mě tato potřeba starat se o ni projevovala až moc často. Objal jsem ji nejistě kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Naklonil jsem se co nejblíže k jejímu uchu. „Teď musíš být statečná. Dostaneme se z tohoto místa. Neboj." Přikývla.
„Ale ale. Copak to tu nevidím," ozval se hlas. Až moc známý hlas. „Vidím, že jsi mě vyměnil za mladší. A ani ne moc hezkou. Ale chápu, je to unikát, vlčice." Blonďatá žena se usmívala od ucha k uchu. „Sabrine," zavrčel jsem jméno té čarodějnice. „Tak přeci jen si mě pořád pamatuješ Lorcane. S tou jizvou vypadáš ještě divočeji, než když jsi byl bez ní. To je sexy." Ta mrcha. až se dostanu ven, tentokrát mi neuteče.

Rhia
Kdo je to? Kdo je ta žena a jak je možné, že zná Lorcana? Podívala jsem se na něj, plná beznaděje a strachu. Ale on se zaměřoval pouze na ni. Když zmínila jizvu, Lorcan se napřímil, jak jen to v sedě šlo a ztuhl. Byla jsem ráda, že mě držel kolem ramen. S ním jsem se pro teď cítila v bezpečí. Ta žena řekla něco v jazyce, který zněl až příliš jako francouzština. Lorcan jí něco odsekl. On umí francouzky? Pouze se usmála a odešla. „Co se to tady sakra děje?!" zašeptala jsem rychle. „Víš, jak jsem přišel k té jizvě?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou. Nikdy jsem se o to nezajímala. „Před sto lety plus mínus nějaké desetiletí jsem se zamiloval. Byl jsem tehdy jiný než teď. Ona byla krásná a milá. Tedy to jsem si alespoň myslel. Už tehdy jsem byl vlkodlakem, ale skrývali jsme se. Ona byla z rodiny lovců. Nevěděl jsem to. Jediný její cíl byl ulovit mě. Nejspíš to pro ni byla legrace, nejprve mě svést. Když jsem konečně přišel na to, co dělala, zaútočil jsem na ni. Měla u sebe schovaný stříbrný nůž. Pořezala mě na obličeji a poté nějakým způsobem uspala. Probudil jsem se v kleci, jako je tato. Možná je to jedna a ta samá klec. Sabrine měla už dávno umřít, ale jak si sama viděla, stále žije. Nevím, jak je to možné," zakončil své povídání a konečně se mi podíval do očí. Viděla jsme v nich smutek a vztek. Chtěla jsem ho obejmout a... utěšit. Ale nemohla jsem, jelikož mě drtil v objetí on. „Myslíš, že to ona měla na svědomí ty mrtvoly?" Stále jsme šeptali. Lorcan pouze přikývl. Bylo mi do pláče. Co chce s námi dělat? Proč tu jsme?