Lovec a kořist - Dokončeno

9 (8. část Lorcanův pohled)*

 Když jsme vešli do chatky, začal jsem se vysvlíkat a následně měnit. Ta malá vlčice se ke mně otočila zády. Měla by se nějak přenést přes tu svoji ostýchavost nebo jí to jednoho dne může i zabít. Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale já ji proměnil a já za ni nesu zodpovědnost. Když jsem byl proměněný, přišel jsem k Rhie. Měl jsem sto chutí nějak ji poškádlit, ale na to bude čas jindy.
Když jsem odešel z chatky, vydal jsem se k prvnímu místu, kde bylo tělo. Doufal jsem, že ta malá potvora poslechne a zůstane uvnitř. Po tom, co mi Ethan nenápadně pohrozil, že by ji mohli přebrat do své smečky, čímž by riskoval válku nebo jí něco udělat, jsem doufal, že nebude tak hloupá, jak občas dělá, že je. Doběhl jsem rychle k menší mýtině. Uviděl jsem velký kámen, který mi popisoval Alex a vydal se k němu. Na kameni, který mi dosahoval sotva ke krku, byla krev. Místo jsem očichal a hledal jakýkoliv náznak, že tu měniči byli. Nikde nic nebylo. Všude byl jedině pach vlků a jejich stopy. Říkali, že našli několik pachů  měničů. Ale já necítil ani jeden. Kde jsou? Šel jsem tedy na další místo. Mapu jsem si naštěstí pamatoval nazpaměť, ale až teď mě napadlo, že jsem udělal špatně, když jsme ji nechal v chatce. Ještě prohlédnu dvě místa a pak se vrátím. Snad tam Rhia ještě bude a pokud ne, tak ať si mě nepřeje.
Dalším místo bylo u potoka. Vlastně, když jsem nad tím tak přemýšlel, bylo u potoka nalezeno hodně mrtvol. Jak jsem si myslel, nic tu nebylo. Ani na dalším místě. Ani jedna jediná stopa po kočkách. Nemohl jsem nic přehlídnout. Dobře, je čas se vrátit.

  Běžel jsem sprintem do chatky. Sotva jsem k ní došel, ucítil jsem tak hodinu starý pach. Patřil Rhie. Vydala se na druhou stranu než já. Rozběhl jsem se tedy za ní. Přitiskl jsem čenich k zemi a hledal stopy. Najednou začalo pršet. Přidal jsem tedy do kroku, než déšť spláchne veškeré stopy. Došel jsem k potoku. Její pach tu byl silnější, což značilo, že tu chvíli byla. Bylo to další z těch míst. Blesky zkřižovaly oblohu a hromy se ozývaly stále hlasitěji. Věděl jsem, že je to dítě posrané z bouřky. Nikdy by to nepřiznala, ale když jsem doma a je bouřka, moc dobře vím, že nikdy nespí a občas i brečí. Rozběhl jsem se ještě rychleji a sledoval stopy. Chodila v kruhu, ale pak zabočila a soudě podle délky a hloubky stop utíkala celou dobu. Najednou jsem ztratil stopu. Teď tu někde pobíhá vyděšené dítě a nejspíš brečí hrůzou. Zítra si s ní budu muset velmi vážně promluvit o poslouchání rozkazů.
Hledal jsem ji už něco kolem hodiny. Začínal jsem mít strach, že se jí něco stalo. Na chvíli jsem zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Les začala pohlcovat tma. Ještě lepší. 

 Najednou jsem ji uviděl. Ležela pod stromem a celá se klepala. Přiběhl jsem k ní a zjistil, že spí. Proměnil jsem se a svlíkl jí mikinu, kterou jsem si uvázal kolem těla, aby se mi nelepila na kůži, až ji ponesu. Vzal jsem ji do náruče a rychlou chůzí jsem se vydal do bezpečí. Šel jsem s ní asi deset minut. Najednou se začala vrtět v mém náručí. „Já ti říkal, že máš zůstat v chatce. Jsi celá mokrá a nejspíš i podchlazená. Možná jsi nesmrtelná, ale to neznamená, že můžeš spát v dešti a zimě na studené zemi," řekl jsem jí klidně, možná až konejšivě. Vzlykla a zachumlala se do toho kusu látky, který původně patřil jí. Vyděsila mě.
Konečně jsem zahlédl chatku. Došel jsem k ní a vešel dovnitř. Posadil jsem tu malou na vrzavou postel a ujistil se, že neupadne. „Musím tě svléknout, Jsi celá mokrá," řekl jsem jí a začal se přehrabovat v jejím batohu. Hledal jsem nějaké teplé oblečení a nějaké kalhoty, ale všude měla samé legíny. „To tu nemáš žádné kalhoty? Takhle tu zmrzneš," řekl jsem potichu a zaklel. Přešel jsem k ní a začal ji co nejrychleji svlékat. Otřel jsem ji mokrou pokožku ručníkem, který jsem našel v batohu a rychle ji znovu oblékl do suchého. Ještě jsem jí rychle usušil vlasy. Položil jsem ji do postele, zakryl ji a naslouchal jejímu klapání zubů. Ta deka nebyla dostatečně teplá a do chatky proudil studený vzduch. Napadlo mě jediné. Začal jsem se opět měnit. Tentokrát proměna bolela mnohem víc než obvykle, ale já zatnul zuby a nevydal ani hlásku. Jako vlk jsem vyskočil na tu příšernou postel a opatrně si lehl tak, abych ji zahřál a zároveň neublížil. Když jsem se ujistil, že usnula, dovolil jsem si zavřít oči a oddat se spánku.

 Děkuju moc za nápad EliskaNemcova. Tahle kapitola je věnována tobě :* -Kat