Lovec a kořist - Dokončeno

5*

Sakra. „Ani ne, vlastně to tu bez tebe bylo fajn." Možná jsem to neměla říkat. Jeho oči se zaleskly a objevila se v nich vlčí modrá, která je tmavší, než je jeho normální barva očí. Jenom já můžu být tak hloupá a štvát vlka, kterého se všichni bojí. „Co tu děláš tak brzy?" zeptala jsem se a doufala, že mě nezabije. Ani mě zabít nemůže, ale jeden nikdy neví, co se mu honí hlavou. Pokládat mu otázky je nebezpečné, stejně jako s ním mluvit. „Jeremy svolal celou smečku," zamračil se a sledoval každý můj krok. Přešla jsem ke gauči a posadila se. „A nějaký čas tu zůstanu." Nezněl nijak nadšeně. No, já taky zrovna neskákala radostí do vzduchu.

Zazvonil telefon. Oba jsme ho sledovali a čekali kdo udělá první krok. Rychle jsem natáhla ruku a chtěla ho vzít, jenže Lorcan byl rychlejší. Jedna nula pro Lovce. Usmál se a odhalil mi tak své bílé špičáky. Tenhle úsměv u nás znamenal: dej si pozor a neotáčej se ke mně zády. A já jsem dost chytrá na to, abych se k němu nikdy zády vědomě neotočila. „Ano?" řekl a chvíli poslouchal. „Jo jsem." Druhá strana něco řekla. Normálně bych byla schopná slyšet, co se děje, ale nemohla jsem se soustředit, když byl ve stejné místnosti. „Je tu taky." Moment. To mluví o mně? „Hned tam budeme," řekl a ukončil hovor. Nebudu se ptát. Řekne mi to, ale pokud se zeptám, nedostanu z něho nic. „Jdeme. Jeremy nás chce vidět." To byl rozkaz. Nenávidím jeho rozkazy. Protože je druhý nejdominantnější vlk, musím ho poslechnout. A i kdyby nebyl, proměnil mě. Musím ho poslouchat vždy. „Proč?" zeptala jsem se. Hodil po mně podrážděný pohled a šel ke dveřím. A proto se nemám ptát... Bude lepší ho následovat a protentokrát se vyvarovat rvačce.

Cesta do sídla trvala dvě minuty, a i tak byla moc dlouhá. Hlavně, když vedle vás jde dva metry deset vysoký vlkodlak a skoro celou cestu vrčí. Je to mrzutý starý protivný vlk. Dorazili jsem na místo a šli do Jeremyho kanceláře. Seděl za velkým dřevěným stolem a něco psal na papír. Zvedl hlavu, pokynul nám, abychom se posadili a vrátil se k papírům. Lorcan se posadil na židli napravo, já na tu vlevo. V tichosti jsme čekali, než alfa dodělá svoji práci. Trvalo to tak dvě minuty, než Jeremy konečně zvedl hlavu a odložil propisku. „Potřebuju, abyste se vydali na cestu. Máme nějaké potíže v sousedním městě a tamější smečka není schopná se o to postarat. Jak už jsem říkal, objevili se tu kočičí měniči. Zaútočili na několik lidí a alfa Ethan Black nás požádal o pomoc. Chtěl jsem původně poslat jen tebe, Lorcane, ale ty jsi lovec. Potřebujeme někoho, kdo bude se smečkou mluvit a uklidní je. Někoho, kdo vypadá mile, a ne jako masový vrah," podíval se na mě. „Potřebujeme kořist pro velké vlky." To se mi nelíbí. Nejsem kořist. „Jak dlouho tam budeme? A hlavně kde budeme bydlet?" zeptal se Lorcan. Poté dodal: „Mně je to jedno, ale ptám se kvůli ní," kývl směrem ke mně. Potvorák. Ale bral to nějak moc v klidu, i když je fakt, že on je na podobné cesty zvyklý. „Dokud se vám nepodaří je zabít. Což může trvat pár dní nebo týdnů. A domluvil jsem vám chatku v lese. Nebudete tolik na očích. Mělo by tam být všechno potřebné," zadíval se na Lorcana a pak na mě.

Jeho oči se zaleskly a Jeremy se usmál. Byl to ten úsměv, který říkal: Dostal jsem nápad, ale líbit se vám to určitě nebude. „Než vy dva vyrazíte, musíte spolu strávit co nejvíce času. Budete spolu cvičit, jíst, mluvit. A nebudete se prát. Jestli na sebe jenom sáhnete, nechcete vědět, co vám potom udělám já. Rozumíme si?" Oba jsme kývli. To nevyjde. My dva a neprat se? To nejde dohromady. „Dnes spolu začněte cvičit a večer půjdete na hlídku." Sakra. Dnes večer dávají můj oblíbený film. No nic. Tak se asi koukat nebudu. Místo toho se budu snažit nepokoušet se zabít toho, Já vím všechno nejlíp, blbečka. To bude tedy zábava.