Lovec a kořist - Dokončeno

10*

 Paprsky slunce mě probudily z dřímoty. Otevřela jsem oči a první co jsem spatřila byl Lorcan. Chtěla jsem se zvednout, ale váha vlka, který na mě ležel mi to nedovolila. Povedlo se mi vyndat ruku z pod zad a šťouchla jsem do něho. Vlk otevřel oči, mrzutě zavrčel, ale seskočil z postele. Uslyšela jsem praskání kostí. Zvedla jsem se tedy a šla hledat nějaký záchod, abych mu dala chvilku na proměnu. A potřebovala jsem vykonat svoji potřebu. V chatce nebyl, tak jsem vyšla ven a uviděla tam budku. Nechutné. Po vykonání potřeby jsem se vrátila do chatky a skoro narazila do Lorcana. Velmi naštvaného Lorcana. „Sedni si!" Pokynul mi hlavou k posteli. Sakra. Tohle bude vážný.

 Sedla jsem si tedy na postel a čekala, až spustí svoji přednášku o nezodpovědnosti. „To, co jsi udělala včera je neodpustitelné. Jasně jsem ti řekl, že máš zůstat v chatce a nikam nechodit. Co jsi na tom nepochopila?!" Když začal mluvit, hlas měl klidný a tichý. Nadechnul se a pokračoval: „Mám sto chutí přehnout tě přes koleno a naplácat ti na zadek jako malému děcku, abys konečně pochopila, že moje příkazy prostě musíš poslouchat!" zařval. Pod tíhou jeho slov jsem se přikrčila. „Víš, jak jsem se bál, že se ti něco stalo? Co kdyby tam byly kočky a zabily tě? Co bych dělal pak?!" On se o mě bál? To se spíš bál, co by mu udělal Jeremy. „Ale," začala jsem, byla jsem však přerušena. „Ticho! Teď mě přerušovat nebudeš," zavrčel. Raději jsem byla zticha. „Tohle se už nebude opakovat, rozumíš? I kdybych tě měl k té posteli přivázat." „Já vím, že to byla kravina," odsekla jsem. „Kravina? Kravina?" uchechtl se. „To nebyla kravina. Nad kravinou se dá mávnout rukou. Nad tím, co jsi udělala, ne," zavrtěl hlavou a odešel ke dveřím. Když je otevřel otočil se na mě. „Neopustíš tuto chatku, dokud ti to nedovolím. Je to jasné?" Co? To nemůže. „Ale, co když budu potřebovat na záchod?" Lorcan se pohnul tak rychle, že jsem sotva viděla se pohnout. Chytil mě pod krkem a zvedl do výšky. „Myslíš, že je to vtipný? Protože jestli myslíš, že se teď zasměju a odpustím ti, tak se pleteš holubičko. Teď pro tebe začíná peklo," s těmito slovy pustil můj krk, otočil se a začal kráčet ke dveřím.

 Nahmatala jsem u svého boku nůž. Rychle jsem ho vyndala a rozeběhla se s ním proti Lorcanovi. Určitě mě slyšel, protože se otočil, obtočil kolem mě ruce a vyhodil mě z chatky ven. „Opravdu? Máš pocit, že můžeš vyhrát? Nade mnou? Jak myslíš," zavrčel. Pozorovala jsem jeho kroky, když kolem mě začal kroužit. Otáčela jsem se a sledovala jeho ruce a nohy. Znám jeho taktiku boje. Sám mě učil. Udělal výpad doprava a zaútočil na mě z levé strany. To jsem čekala, a tak jsem jeho útok blokovala. Ohnala jsem se po něm nožem, avšak byl moc rychlý a vyhnul se mu. Usmál se. Zaútočil znovu. Tentokrát vyskočil do vzduchu a praštil mě pěstí do obličeje. Sykla jsem bolestí a ustoupila dozadu. Rozběhla jsem se proti němu a udělala úskok doprava. Když po mě sáhl rukou, znovu jsem uskočila, protočila své tělo a zasáhla ho nožem do levé ruky. Lorcan se zarazil, aby se podíval na škodu, kterou jsem způsobila, to už jsem však zaútočila znovu. Vyskočila jsem do vzduchu a namířila nožem na jeho srdce. Lorcan mi ruku chytil, stočil a já ucítila neskutečnou bolest. Když si uvědomil, co se stalo pustil mě na zem a klekl si. „Rhio?" Podívala jsem se dolů. Z pod hrudní kosti mi z těla trčel můj vlastní nůž. Lorcan se na mě s vyděšeným výrazem zahleděl. Krev z mého těla vytékala, jako proud řeky. Koutky jeho úst se pozvedly, avšak v jeho úsměvu nebylo ani stopy po radosti. Byl to úsměv smutku a čirého zoufalství. „Bude to dobrý. Hlavně neusínej Rhio," přikázal mi. Sáhl si do kapsy a vyndal telefon. Oči se mi začínaly zavírat. Než jsem spatřila tmu, zaslechla jsem Lorcana, jak mluví do telefonu: „Ethane, potřebuju tady nějakého lékaře. Rychle. Rhio? Rhio, neusínej mi. Rychle, Ethane." Pak už byla všude kolem mě tma.

****

 Probudil mě zvuk pípání. Byl velmi otravný. Zavrtěla jsem se a ucítila bolest. Co se stalo? Otevřela jsem oči. „Rhio?" Zaslechla jsem vedle sebe známý hlas. Po chvilce se objevil Lorcan a posadil se na židli vedle postele. „Kde to jsem?" Lorcan se nešťastně usmál. „Jsi u Ethana ve zdravotnickém centru. Já," zašeptal, „já se omlouvám. Nechtěl jsem ti takhle ublížit." Svoji ruku položil na moji. „Neuvědomil jsem si, co dělám. Chtěl jsem ten nůž odhodit, a ne ho do tebe zapíchnout." Výraz v jeho tváři říkal, že je to pravda. Opravdu to udělat nechtěl. „Doufám, že jsem se alespoň jednou trefila," pousmála jsem se. Vyhrnul si krátký rukáv jeho trika a já spařila jizvu, která se mu táhla přes paži až k rameni. „Trefila ses", úsměv mi opětoval. „Stříbrný nůž.  Zůstala nám oběma jizva." „Dárek od Seba," odpověděla jsem mu na otázku. Chtěla jsem se posadit. „Lež. Stratila jsi hodně krve a musela jsi dostat transfuzi. Teď už vím, proč se ta rána hojí pomalu." Když to dořekl sklonil se a udělal něco nečekaného. Políbil mě na čelo. „Odpočívej. Jdu zavolat Jeremymu a říct mu, co se stalo," řekl a odešel.