Lovec a kořist - Dokončeno

11*

 Lorcan

 Když jsem odešel od Rhii, cítil jsem se na nic. Kvůli mně je zraněná. Sice zaútočila první, ale já ji mohl zabít. Mám za ní zodpovědnost. Vzal jsem telefon a vytočil Jeremyho číslo. „Lorcane? Co se stalo? Měl jsem divný pocit." Jeremyho hlas zněl zvláštně. „Rhia je zraněná," řekl jsem. „Jak se to stalo? Měl si na ni dávat pozor," teď byl naštvaný. „Pohádali jsme se, ona na mě zaútočila tím svým párátkem a já jsem se bránil. Ten nůž jsem jí zabodl pod hrudní kost." Čekal jsem, až to Jeremy vstřebá. „Cože jsi udělal? Máš ji chránit, ne se ji snažit zabít!" zakřičel do telefonu. Čekal jsem, že bude naštvaný. „Jak je na tom?" „Žije, mluví. A za pár hodin vyleze z pelechu ven." Mohla umřít. Mohl jsem ji zabít. „Jeremy, víš, že já bych ji úmyslně takhle moc nezranil." Slyšel jsem, jak si oddechl. „Jasně, že to vím. Jste spojení. Nejspíš jsem vás neměl posílat spolu. Ale Rhia je upovídaná a dokáže vlky nějak ukonejšit," chvíli bylo v telefonu ticho. „Lorcane, postarej se o ni. Zapomeň na chvíli na to, že tě štve a mysli na to, že ji potřebuješ, tak jako ona potřebuje tebe. Akorát o tom, na rozdíl od tebe, neví." S těmito slovy zavěsil.

Rhia

 Nehodlala jsem odpočívat. Hned po Lorcanově odchodu jsem se pokusila vstát z postele. Sice trvalo nějakou dobu, než jsem to zvládla, ale nakonec jsem došla do koupelny, která byla součástí pokoje pro zraněné. Potřebovala jsem se osprchovat. Svlékla jsem se a zahleděla jsem se na obvaz, omotaný kolem hrudníku. Sundala jsem ho i se čtverečkem, který byl položený na zranění. V zrcadle nad umyvadlem jsem uviděla nehezkou ránu. Nosím s sebou stříbrný nůž už od proměny. To mi poradil Sebastian. „Jako vlk jsi zbraň, ale co když vlkem nejsi a musíš se bránit? Než se proměníš, bude to trvat dlouho a může tě to zabít," řekl a sevřel mi rameno. „Ale já neumím bojovat s nožem." „Já tě to naučím. Musíš se umět bánit." Ze vzpomínek mě vytrhlo zaklepání na dveře. „Ano?" ozvala jsem se. „Rhio? Potřebuju s tebou mluvit. Jak dlouho tam ještě budeš? A neměla jsi odpočívat?" „Potřebuju se osprchovat. Dej mi tak patnáct minut," odpověděla jsem Lorcanovi. Vlezla jsem do sprchového koutu a pustila na sebe proud teplé vody. Rána na hrudi mě pálila. Uniklo mi syknutí. „Jsi v pohodě?" ozvalo se za dveřmi. „Jo jsem. Nemusíš mít strach," odsekla jsem. Byla jsem na něj trochu naštvaná. Dobře, možná trochu víc. Vím, že si za to můžu sama. Neměla jsem útočit na Lovce, ale co. Povedlo se mi ho taky zasáhnout. Usmála jsem se.

***

 Když jsem byla osprchovaná, vylezla jsem jen v ručníku z koupelny. „To bylo tak půl hodiny. Ne patnáct minut." Myslela jsem, že se mi posmívá, ale pak jsem se podívala do jeho tváře. Vypadal smutně. Jako malé štěně, co ztratilo mámu. „Copak. Dostal si vynadáno?" Usmál se na mě. „Ani nevíš jak." Tomu jsme se zasmáli oba. „O něčem sis chtěl promluvit," nadhodila jsem. „Musíme spolu přestat válčit," začal. „Vidíš, kam až to zašlo." Podíval se mi do očí. „Abychom dostali měniče, musíme spolupracovat." Jeho slova zněla rozumně. Měl pravdu. Musíme přestat bojovat proti sobě a začít bojovat bok po boku. „Fajn." „Vím, že to nebude lehké, ale musíme se snažit." Natáhl před sebe ruku a já ji přijala. Takže od teď jsme tým. Tak trochu se bojím, jak to dopadne. Lorcan je dost dominantní a jeho rozkazy se musí poslouchat. To bude nejspíš problém, protože já nerada poslouchám. „A teď mi ukaž tu ránu." Založil si ruce v bok. On chce, abych si sundala ten ručník? To neudělám. „Rhio. Sundej ten ručník." Stále jsem stála na místě a neměla se k vyplnění jeho požadavku. Lorcan ke mně přišel, dal mi mé ruce podél těla a ručník jednoduše sundal. Chtěla jsem se rukama zakrýt, ale nedovolil mi to. „Vypadá to rozhodně líp než před tím." Poodešel k posteli, sehnul se a vzal do ruky obvaz, čtvereček, dezinfekci a tamponky. Couvla jsem. „Opravdu? Bojíš se dezinfekce?" zasmál se. „Je to nutný? Oba dva víme, že infekce mi nehrozí," skoro jsem ta slova zakňučela. „Je to nutný. A teď drž," rozkázal. Vydezinfikoval mi ránu, což se neobešlo bez syčení, dal na ni čtvereček a já mu ho přidržela, zatímco mi obvazoval hrudník. „No vidíš, jak to jde," poplácal mě po hlavě, jako psa. Zavrčela jsem a on se usmál. „Oblíkni se. Původně jsem sice chtěl počkat, než se úplně uzdravíš, ale nevěřím nikomu z místních vlků. Půjdeme do chatky." Kývla jsem a převlékla se.

Lorcan

 Vyšly jsme ze sídla smečky a já v ruce svíral klíče od auta. Poprosil jsem Ethana, i když nerad, aby poslal někoho ze smečky a přivezl mi ho sem. Rhia vedle mě šla pomalu a zatínala zuby. Bolelo ji to, ale nestěžovala si. Je statečná. Došli jsme k autu a nasedli. Odvezl jsem nás do chatky. Vlčice, co seděla vedle mě, během té krátké cesty usnula. Do chatky jsem ji odnesl. Položil jsem ji na postel a pohladil ji po vlasech. Měla je vlhké. „Lorcane. Co tu děláš? Neměl jsi trénovat s Rhiou?" zavrčel Jeremy. „Trénuje s ní Sebastian. Nemůžu s ní trénovat." Ne, že bych byl nadšený, že je s ní zrovna Sebastian. „Ty se o ni máš starat. Ne Sebastian!" „Nemůžu být ve stejný místnosti s ní! Vyvolává ve mně vzpomínky na tu mrchu a já mám chuť ji ublížit. A zároveň s ní chci dělat jiné věci, ale nemůžu," zavrčel jsem na alfu. „Je moje! Ale nemůžu ji mít, protože jí ublížím," svěsil jsem hlavu a díval se do země. Jeremy mi položil ruku na rameno. Nebylo zapotřebí žádných slov. Chápal mě. Přistihl jsem se, že jsem už nějakou dobu mimo. Ruku jsem měl stále na jejích vlasech. Je moje. Moje, abych ji chránil. Ale jediné, co jsem zvládl bylo ublížit jí. Rhia se zavrtěla. Bylo pro mě dost obtížné sledovat ji se Sebastienem. Chápu, že jsou to kamarádi a Seb ji vnímá jako sestru, ale i tak mě to štve. Vzpomínám si, jak mi vmetl přímo do tváře, že žárlím. Uslyšel jsem kroky a otočil se. Sebastian stál ve dveřích. „Co to mělo dneska znamenat?" Věděl jsem moc dobře o čem mluví. Sledoval jsem jeho dnešní trénink s Rhiou. Zaútočila na něj a Seb ji odhodil. Došel jsem k němu a dal mu pěstí do obličeje. „Moc dobře víš, že jsem ji nijak neublížil. Měl bys přestat žárlit. Jestli ji chceš, tak si ji vezmi, ale přestaň si svoji frustraci vybíjet na ostatních. Je tu krátce a kvůli tobě brečela už dost." Když mi tehdy řekl, že kvůli mně brečela, byl jsem naštvaný. Už tehdy jsem ji ubližoval. Mému malému anděli s kaštanovými vlasy. Ne, že bych ji to někdy řekl.

Rhia

 Už nějakou dobu jsem byla vzhůru. Cítila jsem Lorcanův nepokoj. Stále mě hladil po vlasech a občas zavrčel. Docela by mě zajímalo, co se mu honí hlavou. Ale na divné chování jsem u něho zvyklá. Byl takový už po mé proměně. „Kde je Lorcan? Měli jsme spolu trénovat," zeptala jsem se Seba, který se díval na televizi. „Čeká na tebe venku," odpověděl, aniž by se na mě podíval. Šla jsem tedy ven a hledala mého osobního mučitele. Lorcan se choval divně. Sotva se mnou mluvil a dost mě od sebe odháněl. Uviděla jsem ho, jak stál pod stromem ve stínu. Došla jsem k němu a ani nemukla. Lorcan se na mě podíval a vydal se k lesu. Dnes jsme měli trénovat proměnu. Když jsme došli na hezký plácek dal mi pokyn, abych se svlíkla. Zčervenala jsem a na chvíli si zarazila. „Dělej. Nemáme na to celý den!" zavrčel. Poslechla jsem tedy a co nejrychleji se svlékla. Věděla jsem, co se po mě chce. Sedla jsem si na kupku oblečení a zkusila se proměnit. Nešlo mi to. Snažila jsem se tak moc, až jsem se z toho celá rozklepala a začali mi téct slzy. „Nejde to," povzdechla jsem si potichu. „Prostě to nejde!" Lorcan se na mě zamračil a začal se svlékat. Všimla jsem si jizev, které měl rozseté po celém těle. Sedl si taky na zem a proměnil se. Jeho proměna spustila tu mojí. Po půl hodině jsem ztěžka oddychovala. Konečně se mi podařilo se proměnit. Šťastně jsem se usmála na černého vlka s jizvou přes obličej. Lorcan na mě zavrčel, odfrkl si a odešel. Zřejmě moji radost nesdílel. Jeho chování se opravdu nezměnilo. Je nevypočitatelný. A teď chce spolupracovat. Budeme to muset nějak zvládnout. Společně.