Keep calm [texting story] (M&M)

❣1❣

Počkat! Co to slyším? Tuto píseň bych poznala i na kilometry daleko. MAKE YOU BELIEVE IN LOVE.

Tímto končí veškerá sranda. Mým úkolem je, dostat se z mé pohodlné postele až dolů do obýváku před televizi, kde právě hraje již zmiňovaná píseň.

Možná bych mohla přestat přemýšlet nad tím, jak to udělám a zvednout svůj línej zadek, abych to celý nepropásla.

Konečně jsem se zvedla a tím zvedla myslím, rozběhla. Málem jsem sice spadla ze schodů, jak rychle jsem po nich sprintovala, ale žiju.

Stihla jsem to. Na tváři mám momentálně můj klasický úšklebek. Já tomu teda říkám úsměv, ale moje kamarádka Vendy to jinak než úšklebek nenazve.

,,Cassidy, už ti tam zase hrajou ti tvoji šašci?" Neodpustila si poznámku teta, která je právě u nás na návštěvě. Ona je přímo nesnáší, protože žárlí, že mají úspěch. Teta Tamara totiž nikdy nic nedokázala.

,,Ano, tetičko," S protáhlým úsměvem jsem jí odpověděla. Jsem pyšná na to, že jsem MMer. Jenomže mě někdy mrzí, že žádného MMera osobně neznám.

Písnička skončila. Já bych to zvládla poslouchat celou noc. V obličeji jsem posmutněla. Obličej se mi ale znovu rozzářil, když jsem si vzpomněla, že mám zítra narozeniny.

Ano, ano. Zítra mi bude 16 let, vážení. A to se musí oslavit. Už chápu, proč tady teta straší, určitě mi chce popřát.

,,Tak já jdu spát." Přerušila jsem rozhovor mezi mamkou a tetou.

,,Dobře, tak dobrou noc." Řekla mamka a poslala mi vzdušnou pusu.
Oboum jsem popřála sladké sny a konečně se vydala vstříc své posteli.

Naposledy jsem zkontrolovala instagram, poté natočila budík a šla spát.

———

Slyším nezastavitelný zvuk budíku. Kdybych ho neměla na mobilu, tak vám přísahám, že bych s ním hodila o zeď. Ale jelikož mám svůj mobil ráda, samozřejmě to neudělám.

Když si konečně promnu oči a dostatečně se protáhnu, vstávám z postele. Zombie krokem se vydám do koupelny. Zrak mám radši sklopený, protože pokud si neopláchnu obličej, tak bych se mohla celkem leknout.

,,Cassidy?" Volá mamka z obýváku, nebo z kuchyně, kdo ví.

,,Ano, mami," Odpovím a tím dám najevo, že jsem vzhůru. Odevzy už se nedočkám.

Potom co jsem si opláchpa obličej, převlékla jsem se z pyžama a oblékla jsem si černé kalhoty a k tomu bílé tričko a na něj ještě šedý svetřík.

Teď už jenom zbývá sejít schody. Pomalu scházím schod po schodu. Už jenom čekám na tu trapnou chvíli, kdy začne rodina zpívat narozeninovou píseň.

,,Hodně štěstí," Je to tady. Snažím se nahodit úsměv, který se mi teda moc nedaří. Toto je prostě chvíle, kterou na svých narozeninách nesnáším.

Skvěle píseň skončila. Dort hned ráno nemám, ale máma mi udělala palačinky. Jelikož nemám sourozence ani tátu, tak se mojí "narozeninové oslavy" účastní jenom máma a teta.

Přišel čas na dárek. Popravdě jsem žádný nečekala, protože máma v poslední době nemá moc peněz.

,,Božínku, děkuji moc." Vypískla jsem, když jsem uviděla tu nádheru. Byly to ponožky. Já vím, já vím. Možná si říkáte: Co!? Ponožky? Ale já jsem nadšená. Nejsou to totiž jen tak nějaké ponožky. Jsou to MM ponožky.

,,Jsou to ty, co sis přála?" Zeptala se mě teta a protočila očima.

,,Ano," Řekla jsem se slzami v očích. Byly to slzy štěstí. Ano, jsem opravdu šťastná. Z ponožek.

Dojedla jsem ještě zbytek palačinek a zbalila si věci do školy.

Naše škola je malá, přímo mrňavoučká. Ve třídě nás je jenom 15. Bydlím totiž v malé vesnici nedalo norského pobřeží. Asi padesát kilometrů od nás je městečko Trofors.

Ano já vím, že tam bydlí Marcus a Martinus. Ale i tak jsem tam nikdy nebyla. Oni sami nemají moc rádi, když do její městečka chodí fanoušci. A já to respektuji. Ovšem nevylučuji to, že tam budu v budoucnu bydlet.

Ještě jsem se rozloučila a už spěchala do školy. Zabouchla jsem za sebou dveře a rozešla se směrem škola.

,,Ahoj, Vendy." Objala jsem svojí kamarádku.

,,No nazdar, Sidy." Uchechtla se Vendy. Ví, jak to oslovení nesnáším. Probodla jsem ji pohledem.

Obě jsme se nad tím zasmály a pokračovaly do budovy.
——
,,Je někdo doma?" Křikla jsem na celý barák, ale žádná odpověď nepřišla.

Hodila jsem tašku na botník a pokračovala dál do domu. Mé kroky vedly k ledničce. Jako vždy jsem ji ale jen otevřela. Nebylo tam totiž žádné jídlo. No teda vlastně bylo, ale na nic z toho jsem chuť neměla. Navíc nebyla tam čokoláda, takže vlastně nic.

Sedla jsem si na pohovku s mobilem v ruce. Jako vždy jsem nejdřív zamířila na instagram.

Nové žádosti o zprávy:

marcusandmartinus: Ahoj

Tak toto je nový příběh. Doufám, že se bude líbit. ❤