Narozena ve znamení Vlkodlaka

Třetí pravidlo Vlkodlaků: Když se Vlkodlak jednou zamiluje, je to navždy.

Třetí pravidlo Vlkodlaků: Když se Vlkodlak jednou zamiluje, je to navždy.

,,Juhů! Jsme tady!‘‘ výskala Accalia. Haniko moc nadšeně nevypadala, krabatila čelo a nakonec si hlasitě odfrkla a štěkla :

 ,, A co má jako bejt?‘‘

,,Ale notak! Nehádat se a radši přemýšlet , kde my dnes spát? Myslet na to z vás někdo?‘‘ okřikla je Taja a mluvila bez skloňování aby jí kamarádky lépe rozuměly, měla totiž za to že ten kdo se už ve vlka proměnil, má i psí mozeček.

,,Nemluv se mnou jak s troubou… ale máš pravdu. My nemáme kde spát.‘‘Prohodila Haniko, jako by se jí to netýkalo.

,, Už to mám! Proměníme se a budeme spát někde v divočině!‘‘ napadalo Accaliu.

,,Blázníš?!‘‘ zděsila se Taja a uskočila do zadu ,, Já tam venku s divou zvěří spát nebudu!‘‘

,,Accalia po ní hodila tašku, která vyjela z pásu se slovy : ,, Ale budeš! Když budeš sama divou zvěří.‘‘ a šibalsky se usmála na Haniko.

Obě popadly Taju za jedno rameno a se smíchem na tváři opustily letiště.

Taja nasadila ten nejžalostnější pohled, který uměla. Z nouze , se začala rozhlížet dokonce i po nějaké pěkné popelnici. Najednou si ale všimla něčeho zvláštního. Za roh nejbližšího domu zacházel kluk , který vypadal přesně jako Korvin. Měl jeho typicky rozježené vlasy s jemným blond nádechem, menší postavu a i ty na pohled nezaměnitelné pískové oči.

Taje poskočilo srdce ,,Čekejte! Já myslím… že jsem někoho viděla.‘‘ snažila se zastavit svoje kamarádky. Ty ale byly neoblomné, brali to totiž jako Tajin pokus o útěk a tak ještě přidaly do kroku. Taja rozmrzele zafuněla a ještě jednou se ohlédla, ten chlapec už tam nebyl.

Asi jen přelud. Pomyslela si .

Došli k lesu, to to ani tak dlouho netrvalo. Accalia a Haniko na sebe jen mrkly a pustily Taju. Než však stačila cokoliv podniknout, skočila Accalia salto vzad , ale už to nebyla Accalia. Na zem dopadl černý vlk s bílým puntíkem přes čumák a pomněnkově modrýma očima.

Taja se jí tak lekla, že se otočila na patě a chtěla utéct, jenže Haniko jí to nedovolila. Chytila jí za rameno, zavrčela a už tu nestála Haniko ale šedivo-černý vlk. Taje se podlomily kolena a klesla na zem. Začalo se jí dělat nevolno, zhluboka dýchala a pevně semkla oči.

Accalia zakňučela a šťouchla do ní jemně čenichem.

,,Teď já?! Ne! Já… to nedokážu.‘‘

Accalia zkrabatila chlupaté čelo , postavila se před ní, pozvedla jednu tlapu a ocas, jako pes na výstavě, který chce předvést co v něm je.

,,Vy jste možná silné ale já ne!‘‘ vykřikla Taja , všimla si přitom že její ruce už zase začíná pohlcovat srst, ale mnohem rychleji než obvykle. Zděsila se a už chtěla začít se svými uklidňovacími rituály.

Accalia jí položila jemně tlapku na ruku a svýma nádhernýma psíma očima se jí zhluboka zahleděla do tváře. Taja sklopila hlavu ,zavřela oči, zhluboka vydechla a nechala se pohltit vlčí srstí. Cítila jak se jí zvýšil tep. Na obličeji cítila obrovský tlak, jak se jí protahoval do psí tlamy. Kosti jí v těle šustily a páteř se natahovala pro ocas. A nakonec slyšela jakoby úlevný výdech ,,Konečně‘‘. Nevěděla jestli to byl Alvis nebo ona , každopádně jí bylo jasné, že její přeměna je u konce. Velice pomalu otevřela oči. Najednou jí z hrudi vyletěla nějaká namodralá záře. Bylo poznat, že je to pták a při každém mávnutí jeho křídel za sebou nechal světelnou cestu, která do chvilky zmizela. Jinak zůstal svět kupodivu stejný.