Narozena ve znamení Vlkodlaka

Osmé pravidlo Vlkodlaků: Mít vlastní hlavu, se málokdy vyplatí.

 K večeru zůstali na louce opravdu jen vlčice s dětmi a Taja. Ona sama se na to nemohla ani dívat a tak dělala to, co uměla nejlépe, předstírat že neexistuje. Vztek se v ní ještě pořád točil, ale najednou jí něco napadlo.  V plížení byla nejlepší z celé smečky, když chtěla, mohla se proplížit přímo středem stáda losů a nikdo by si jí nevšiml. A tak si řekla proč se nezkusit  proplížit kolem hlídek? Zas tolik jich tu přece není. Seskočila z balvanu a vydala se křovím na výpravu.  Měla v plánu zastavit se u Korvina, nejprve ale musí zvládnout plížení. Přimáčkla se k zemi, co nejvíc to uměla. Packy jí přímo klouzaly po zemi, vůbec nic nebylo slyšet. Hned jakmile byla za potokem, napřímila se.

,,To jsi si opravdu jenom myslel, že zůstanu v klanu!‘‘ odfrkla si a se znechuceným úšklebkem se otočila směrem od hlavního tábora.  Vyběhla stejnou cestou, jako vždy. Ke Korvinovi, by nejspíš trefila už i po slepu. Tak nějak tušila, že odtamtud jí nikdo nevyhodí a ani jí tam nebude držet. Její zázemí, její půda. Nic víc, nic míň. To bylo to všechno, po čem toužila. Sama ale ani nevěděla, jestli chce aby Korvin věděl kdo doopravdy je. Proto se uklidňovala tím, že jednou na to buď přijde sám a nebo se to vůbec nikdy nedozví. Pro její dobro by bylo lepší, aby se to dozvěděl, pak by měla šanci ‘‘to znovu zkusit‘‘. To byla ale zatím hudba daleké budoucnosti. Samozřejmě, že by se k němu chtěla vrátit, prozatím jí ale stačilo být jen nejlepší kamarádkou. A ona to tak ani nebrala a ani si neuvědomovala že jednoho dne si Korvin nejspíš dotáhne domů někoho úplně jiného a ona se bude koukat na to jak líbá ji, namísto Taji.

 A takhle to chodilo každý den. Pokaždé když se začalo stmívat, Taja záhadně zmizela. Přes den většinou spala, nechtěla se totiž unavovat neustálým hádáním se Swannem a navíc potřebovala nabrat energii na probdění nocí s Korvinem. A aniž by to tušila, tím že v klanu vlastně vůbec nebyla, pomáhala všem nejvíc, jak mohla. Jižní vlci chtěli totiž ve skutečnosti jen ji O nikoho jim nešlo.  A jelikož Taja byla někde úplně mimo a oni ji nemohli najít, vždy s nepořízenou odtáhli domů a nedělali zbytečně dusno. Bylo to jasným důkazem, že ani Swannovo posílení hlídek, jim nezabránilo se dostat až na louku a to naprosto nepozorovaně.

Taje tenhle způsob žití vyhovoval. Žádné závazky, mohla si dělat téměř všechno, co chtěla a nikdo o tom nevěděl. Jednoho rána, když se zrovna chystala od Korvina zase odejít, všimla si bílého vlka, jak zmizel v křoví. Naštěstí utíkal na úplně jinou stranu, než byl Tajin klan. Trochu ji to znervóznilo, a tak se pro jistotu rozhlédla kolem.  U sousedů byly jen dva poskakující Bernští psi. Taja zaváhala, ale podle směru běhu, běžel ten vlk přímo od nich.  Nejistě se vydala k těm dvěma psům. Oba dva měli na sobě šátky, místo obojků. Větší pes měl šátek kostkovaný, šedivě-oranžový. A menší ho měl modrý, hned jak si všimli Taji, nechali radovánek, které spočívali v kousání se do uší a ocasu a hned si sedli vedle sebe do pozoru.

,,Promiňte, ale ten vlk běžel od vás?‘‘ zeptala se Taja nesměle. Menší pes se zadíval do očí toho druhého.

,,Ano! Je to naše kamarádka Kate.‘‘ vyhrkl najednou radostně.

,,Em…kamarádka?‘‘ podivila se Taja.

,,No.. jak se to vezme. Je to moje kamarádka a tady Dennyho přítelkyně. Mimochodem já jsem Sidy a ty jsi?‘‘ vyhrkla opět a tentokrát se na Taju zadívala velmi přátelsky.

,, Taja. Vlčice severních.‘‘ odpověděla nepřítomně. V duchu přemýšlela o tom, jak se dostal jižní vlk až sem.

,,Odpusť, ale jako vlčice moc nevypadáš. Nechci pochybovat o tvé divoké krvi, ale srst tomu vůbec neodpovídá.‘‘ prohodil tentokrát Denny.