Narozena ve znamení Vlkodlaka

Čtrnácté pravidlo Vlkodlaků: Nikdy nevěř příliš velkému tichu.

Ještě jednou poklepala hlavou a rozeběhla se za Kate.

Přejít přes spadly kmen, jí teď už nedělalo problém, jenže když ho přešla zatočila Kate doleva.

,,Nemáme jít náhodou rovně?‘‘ zaváhala Taja.

,,Jdeme na cvrččí louku, a to musíme doleva.‘‘ odpověděla jí.

,,Dobrá, veď mě.‘‘

Kate poskakovala dál, až se dostaly do hodně vysoké trávy.

,,Tak, teď  si tu vylez na tenhle balvan a koukej na mě.‘‘ poručila Taje Kate a zmizela v trávě.

Taja jí poslechla a usadila se na kámen. Slyšela Kateiny tiché kroky v trávě a najednou viděla, jak skočila. Od ní vyskákalo na všechny strany strašně moc cvrčků, Kate neváhala a vymrštila se do vzduchu, její silueta byla krásně vidět proti měsíci.

,,Mňam!‘‘ poznamenala potom, co se ozvalo tiché křupnutí v její tlamě.

,,Ty jíš cvrčky? To se taky dá?‘‘ zašklebila se Taja.

,,Nikdy neodsuzuj to, co neznáš.‘‘ ušklíbla se na ní Kate a slupla další skákající potvoru.

Taja pokrčila rameny a skočila do trávy. Hned jakmile viděla jak cvrčci vyskákali do vzduchu, vrhla se po nich. Dva se jí podařilo chytit do tlamy, váhavě chroupla a polkla.

,,Em.. to vůbec není špatný!‘¨vykřikla a začala skákat v trávě a chytala další cvrčky. Kate se rozlil po tváři úsměv a začala radostně výskat a poskakovat za ní.

Takhle v té trávě skákaly asi dvě hodiny, pak se obě svalily vedle sebe a když vydechly, vydala se každá jiným směrem, jedna na jih druhá na sever.

Když Taja dorazila zpátky do klanu, už svítalo. Haniko a Accalia se k ní rozeběhli, hned jak jí spatřily.

,,Tajo!!‘‘ křičela na ní Accalia už z dálky ,,Já se budu vdávat!‘‘

,,Cože??‘‘ divila se Taja.

,,Je to tak, byla jsem u toho, když jí Uranio požádal o tlapku!‘‘ podporovala jí v tom Haniko.

,,To...gratuluju!!‘‘ hlesla Taja.

Na začátku údolí panoval nějaký šramot, všechny tři tam otočily hlavy, vypadalo to, že se do klanu vleče nějaký vlk.

,,Není to náhodou…Spike?!‘‘ zaváhala Haniko.

,,A váš že možná jo? Vypadá jako by byl zraněný! Pojďte, musíme mu pomoct!‘‘ zavelela Accalia a všechny tři běžely ke klopýtajícímu vlkovi.

Spike byl celý roztrhaný, z jednoho ucha mu zbyla jen obrovská rána, po celém těle mu tekly potůčky krve, přesto se však stále držel na nohou, měl úplně vypoulené oči a sotva sípal. Když k němu všechny tři doběhly, společně s přihlížejícím davem za zády, začaly ho podpírat a vyptávaly se ho.

,,Spiku! Co se ti stalo??‘‘ opakovala pořád dokola panikařící Accalia. Taja se jala Spika podpírat zprava, jenže než se Haniko přirazila k jeho levému boku Spike vyrazil zpoza zatnutých zubů : ,,Zítra…ráno…‘‘ a víc už neřekl, z tlamy mu vyrazil proud krve a Spike se skácel na zem. Pak už jen funěl, jazyk měl vyplazený a přilepený k zemi, tlamu dokořán otevřenou a oči mu lezly z důlků. Pak se naposledy nadechl.

,,Spike s námi už více nebude…‘‘ pronesl Swann, který se nějakým záhadným způsobem musel probojovat přes dav přihlížejících vlků. Taje se draly slzy do očí, sice Spike moc neznala, ale vidět ho zemřít před očima, by rozbrečelo každého.

,,Swanne! On říkal, že zítra ráno se něco stane! Myslíš....?‘‘ vyhrkla, dřív než jí začal přeskakovat panikou hlas, Taja.

Swann to pochopil, rozšířili se mu zorničky ,,Ano.. jižní vlci přijdou už zítra!‘‘ vykřikl Swann a zamířil k Uraniovi. To co se dělo potom, už Taja nevnímala a začala panikařit, dvakrát se rozhlédla na obě strany a vypálila do lesa.

Slepě běžela stále hlouběji a vzlykala při tom. Pak se zastavila u kmene jednoho stromu a funěla. Nedokázala popadnout dech, plíce do sebe pořád jen hrnuly litry vzduchu a zase ven, nic si z toho nebraly. Nakonec se po pěti minutovém, pomalém dušení rozhodla změnit. Potřebuje ze sebe ten tlak, vztek a paniku nějak dostat.

Opřela se, teď už lidskými zády o kmen a přitáhla si kolena k hlavě. Nemusela se ani snažit a slzy se jí valili po tvářích dolů. Takhle tam seděla asi půl hodiny, potřebovala se z toho všeho už opravdu vyplakat.

,,Takhle jim nijak nepomůžu…‘‘ hlesla. ,,Vrátím se tam a budu bojovat! Za Spika! Za Kate! Za sebe!‘‘

S těmito slovy se zvedla, změnila se a vyběhla zpátky do klanu.

Společně s ostatními nosila klacky, na konci zešpičatělé do ostrého hrotu, do středu tábora. Tam je zabodávaly tupou stranou do země v kruhovitém tvaru. Měli v plánu do toho kruhu, umístit všechny vlčice s dětmi, jako posílení jejich ochrany.

Jiní vlci, se změnili na lidi a přidělávali na konce různých klacků kameny jako palcáty. Další kopali dlouhou díru u vstupu do údolí. Hlínu z ní pak vršili na sebe a dělali z ní dlouhé náspy. Ty měli sloužit ke krytí. Jiní vlci nosily větve s listím a zakrývali, co se dalo. Sám Swann plánoval společně s Uraniem, Accaliou a pár dalšími velícími vlky (menších skupinek v klanu) strategii obrany a útoku. Rozhodli se, pro následující postup : Vlci školení v boji, budou v první linii, schováni za náspy. Ze svých úkrytů vyrazí až po té, co začnou padat nepřátelští vlci do oněch děr, překrytými větvemi.

 V druhé linii budou méně statní vlci, kteří budou mít také za úkol hlídat všechny zraněné a popřípadě je odtahovat do kruhu. A v poslední řadě, bude asi deset vlků stát okolo kruhu, jako poslední ochrana těch, co budou uvnitř. Swann, Uranio, Accalia, Haniko, Oliver a Taja, budou v čele, stát ještě před první linií a všechny povedou.

Po té, co rozdělili všem vlkům jejich bojové pozice, přidělil ještě Swann hlídky na poslední noc před bojem. Taja si hrdě vzala na starost hlídat jižní křídlo, samozřejmě si k sobě vzala ještě další čtyři vlky.

Tlapky jí jemně šustili po zemi, myslela na Korvina.

Pokud zítra umře… nikdy se nedozví, kdo vlastně je.

Nechala vítr, aby jí čechral kožich, když zrovna seděla a její tělo se otřásalo nervozitou. Pokaždé, když ve svém lidském já četla nějakou knihu a tam se schylovalo k závěrečnému boji, byly tam ty pocity cítit přesně tak, jako teď. Jenže teď, to byla realita. Tady se nemohlo přelistovat dopředu a podívat se jak to skončí. Osud každého, ležel na něm samém. Toho se Taja bála. Co když zklame sama sebe? Co když umře? Bude někomu chybět? Řeknou Korvinovi, kdo doopravdy byla?

Tyhle otázky jí běžely hlavou. Promítaly se doslova před oči. Pak na ní houkla jedna členka z její hlídky, že je na řadě. Vy dala se poslušně za ní a přitom se dvakrát oklepala, aby si ty myšlenky alespoň na chvíli vyhnala z hlavy. Čenich sklopila k zemi a  schválně jím nabírala orosenou trávu. Ta studená voda byla moc příjemná… ale ne víc jak Korvinovi ruce…

,,Bože! Co to zas plácám?!‘‘ okřikla sama sebe ,,To na něj nemůžu alespoň na chvilinku přestat myslet?!!‘‘

Něco uvnitř, jí ale říkalo, že na člověka, kterého máte rádi, nejde přestat myslet. To je odvěká pravda. Pravda, která Taju už nebavila. Zlobila se za to sama na sebe.

Za celou její hlídku, se nic nedělo a ani na ostatních křídlech, všude bylo ticho… jak typické. Naprosto stejné jako v každém hloupém filmu, knížce, příběhu… ticho před bouří.

Taja si vzpomněla, jak kdysi s Korvinem trávila svůj poslední den, den předtím než zmizel. V hlavě si ten den přehrávala snad už tisíckrát, ale pořád se ho dostatečně nenabažila, pořád přemýšlela, co by vymyslela teď.