Narozena ve znamení Vlkodlaka

Deváté pravidlo Vlkodlaků: Kamarádění se s nepřáteli, nosí trable.

Když doběhla na louku, Swann si jí zastavil.

,,Swanne… nechci se zase hádat, ale …‘‘ začala, ale Swann jí přerušil.

,,Já vím, já vím, jen ti chci říct, že o těch tvých výletech vím. Jestli bez toho člověka nedokážeš žít, tak si za ním choď, ale nesmíš mu o nás říct. Prostě nesmíš jen ohrozit smečku. Myslím to dobře. Já vím že ty… ty ho nejspíš miluješ. Chtěl jsem tě na to jen upozornit, protože když se vlkodlak zamiluje, je to navždy.‘‘ řekl soucitným tónem Swannn.

,,Ou.‘‘ zajíkla se Taja ,,Já mám, ale něco důležitějšího.‘‘. Řekla mu všechno co se dozvěděla od Kate. Swanna to trochu  uklidnilo, vypadalo to, jakoby chtěl ještě něco namítnout na ochranu Taji. Jenže mu nejspíš došlo, že to nemá cenu, a tak jen slíbil, že hned jak to půjde tak se vydají na pomoc k jižním vlkům. To Taju uklidnilo. Tentokrát odešla od Swanna s dobrým pocitem, chtěla se porozhlédnout po Haniko a Accalie, ty ale nikde nebyli. Trochu ji píchlo u srdce, zavrtěla hlavou a řekla si, že počká do večeře v klanu a pak opět odejde. Nejspíš bude opravdu více v bezpečí někde ve městě, než tady.

Večeře nebyla moc vydatná, jíst se to dalo.  Jediného koho tam ale potkala, byla Haniko.

,,Kde je Accalia?‘‘ ptala se jí hned, jakmile se obě dvě najedly.

,,Tak to nevím už ani já. Moc často jí tu nevídám. Máme rozdělené hlídky, takže se moc nevidíme.‘‘ řekla zkroušeně.

,,Aha. Do kdy máš čas, než půjdeš na hlídku?‘‘

,,Jdu hned. Jestli chceš čekat na Acci, tak radši ne. Hodně je teď s Uraniem a je naštvaná, že se odtud vždycky tak vypaříš. Dej jí čas vychladnout.‘‘ pronesla ještě s úsměvem Haniko a rozeběhla se k lesu. Taja ztěžka dopadla na trávu. Připadala si bez života. Nevěděla už, kam patří. Mezi lidi už nepatřila, ke Korvinovi nejspíš taky ne, mezi vlky si nepřipadala dobře, ani ve *svém lepším světě* se jí už nelíbilo. Všude byl nějaký háček. Nevěděla kým je. A když nevíte, kdo jste, špatně se vám zapadá a to kamkoliv. Nakonec se zvedla a pomalu se ploužila do města.

Tušila že, u Korvina bude mít dveře vždycky otevřené. Ale bála se. Jednou si tam přitáhne někoho jiného a Taja už ho nebude zajímat. A jestli bude takhle pořád odcházet, zbaví se jí nejspíš úplně. Ve smečce se jí to nelíbilo, chtěla být svou vlastní paní, a proto uvažovala o tom, že hned jakmile skončí ta válka mezi jihem a severem, odejde a bude vlkem samotářem. Jenže to už by se nevídala s Korvinem. Takže řešení je takové: Domácí mazel. Byla odhodlána, že až přijde čas, bude Korvinovou  nejlepší přítelkyní, bude mu věrná tak, jako jsou normální psi věrní svým pánům. Nebude už tak svobodná, jako teď, ale bude sním. A to jí bohatě stačí.

Když doběhla až na Korvinovo zápraží, dveře byly zavřené. Zaškrábala tedy packou na sklo. Korvin seděl ve svém počítačovém koutku, zády ke dveřím, ale ten škrabot uslyšel. Otočil se, a když uviděl Taju, rozlil se mu po tváři úsměv. Zvedl se od stolu a spěchal jí otevřít dveře. Taju mu skočila přímo do náručí, až ho tím svalila na zem. Korvin se smál a Taja se na něj láskyplně podívala, olízla mu tvář a zaujala svoje místo vedle jeho na gauči. Korvin to pochopil jako výzvu k zapnutí televize. Měl začínat jejich pořad.  Byl to seriál o dvou zamilovaných, které rozdělila smrt. Když usedl vedle ní a zapnul televizi, Taja mu opatrně položila hlavu na klín. Korvin jí drbal za ušima. Taja blaženě ‘‘vrněla‘‘ očima zabloudila, až ke své fotce na stolku. Trochu jí to znervóznilo, zadívala se na Korvina, nakonec se rozhodla, že si ještě počká, než usne. A pak mu začala spokojeně podřimovat v náruči.