Narozena ve znamení Vlkodlaka

Jedenácté pravidlo Vlkodlaků: Pomáhej a bude ti pomáháno.

,,Páni! Trefa do černýho!‘‘ radovala se Haniko.

,,No jo…ale jak to odemkneme? Tady bych se radši nepřeměňovala, to by bylo životu nebezpečné.‘‘ poznamenala Taja.

,,Pche! Copak si nepamatuješ mě a moje zámečnické dovednosti?!‘‘ ušklíbla se na ní Haniko a učeně pohlédla na zámek.

,,Ou...pravda. Ty máš tátu zámečníka.‘‘ vzpomněla si .

Haniko mezitím naprosto neomylně vybrala jeden klíč. Chvilku s ním zápasila, jak se ho snažila správně uchopit do tlamy, nakonec se jí to ale povedlo. Zarazila klíč do zámku a za pomoci celého svého těla s ním otočila.

Taja a Accalia na ní jen hleděly, obě pusy dokořán. Zkoušeli jste už někdy odemknout zámek pouze pusou?  I pro člověka by to byl heroický výkon a natož pro vlka!

,,Tak na co čekáte? Jdeme!‘‘ pobídla je Haniko a zmizela za dveřmi. Taja na Accaliu pohlédla stejným pohledem, jako hleděla právě Accalia na ni. Pak téměř současně zaklepaly hlavami a vydaly se za Haniko.

Za dveřmi se rozkládal další areál, tentokrát ale plný kotců s vlky. Všechny kotce byly v řadách, které byly kolmé na vstupní dveře. Stejně jako před tím tady nebyla žádná střecha. Všude  kňučeli, vrčeli, poštěkávali vlci.

,,Jak jí tady najdeme?‘‘ ptala se Accalia téměř neslyšně, Taje to ani nepřišlo divné. I jí se strachem svíral krk.

,,Rozdělíme se, každá z nás projde jednu řadu. Až jí najdete, tak zavolejte na ostatní.‘‘ řekla  Haniko svůj plán.

,,Dobře.‘‘ dostalo se jí jednohlasné odpovědi.

Accali zapadla do první krajní řady a zmizela za kotci, Haniko to samé, jen na druhé straně, takže na Taju zbyla prostřední řada. S povzdechem se vydala hledat Lucy. Když procházela kolem kotců vlci na ní o překot začali mluvit, jeden přes druhého: ,,Jak jsi se dostala ven?‘‘ ,,Vezmi nás s sebou!‘‘ ,,Nenechávej nás tu! Máme rodiny!‘‘

Taja na nic z toho nereagovala, pouze přitiskla uši k hlavě, jak nejpevněji mohla. Bolelo ji je tady nechat, ale zachránit všechny taky nemohla. Taky nechápala, proč se nepřemění, kdyby se přeměnili, tak už tady nemusí být. Pořád se rozhlížela ze strany na stranu, v úzké uličce mezi kotci, nikde Lucy neviděla. Došla už pomalu na konec řady. Skoro by ten kotec přešla! V předposledním kotci byl v rohu malý zrzavý vlk, jako asi jediný z těch co jsou tady, byl zticha, ponořen do vlastních myšlenek a strachu.

,,Lucy? Jsi to ty?‘‘ vyhrkla na ní Taja.

Lucy se však nerozeběhla ke dveřím kotce, jak Taja čekala, nýbrž se jen smutně otočila a podívala se na Taju utrápenýma očima.

,,Lucy to jsem já Taja! Pojď sem. Prosím! Dostaneme tě domů!‘‘ zakňučela Taja.

,,Nedostanete, to lovci dostanou nás.‘‘ oznámila Lucy stroze.

,,Ne Lucy nedostanou. My jsme tři. Já Haniko a Accalia, utečeme! Jen mi řekni jak to mám otevřít!‘‘ Taja začala lehce panikařit, teprve teď si vzpomněla, že má zavolat na kamarádky.

 ,,Haniko! Accalio! Tady!!‘‘ zavolala a klouzala rychle pohledem po kotci. Hledala nějaký zámek nebo cokoliv, čím se klec otevírá. Najednou přiběhly její kamarádky.

,,Lucy! No Konečně.‘‘ vzdychla si Accalia ,, Jak se ta klec otevírá?‘‘ ptala se hned. Ale ani ona se nedočkala kloudné odpovědi. Lucy je smutně zakňučela a schoulila se na zem. Haniko začala stejně jako Taja hledat zámek od klece.