Narozena ve znamení Vlkodlaka

Třinácté pravidlo Vlkodlaků: když děláš něco špatně, duch vlků ti pomůže.

,,Tajo? Tohle je Oliver a je to můj přítel.‘‘

Taje spadla čelist a s vyjeveným výrazem koukala do neznáma ještě dlouho po tom co odešli.

Do večera pak už nepromluvila. Seděla němě na kameni a koukala na měsíc.

Byl zrovna v úplňku.

Nakláněla různě hlavu a chtělo se jí brečet. Bylo jí líto, že za ní nikdo nejde. Obvykle by za ní teď přišla Accalia nebo Haniko a začali by si povídat. Jenže teď, když se Taja otočila, je viděla, jak se svými vlky usínají nebo se vzájemně okousávají.

Bylo jí to líto a při pomyšlení, že jí je to odepřeno, mrazilo v zádech. Pak sklonila hlavu, přemýšlela nad svou rodinou. Po kom má asi tu troj barevnou srst? Kde se v ní vůbec vlk vzal? Hlavu si smutně položila na přední tlapky, povzdychla si. Kéž by to věděla.

,,Hej! Pssst!‘‘ křikl někdo z křoví. Taja automaticky nadskočila a rozhlédla se. Z nedalekého roští na ní mával bílý vlk. Taja se usmála a rozeběhla se k ní.

,,Chtěla bych ti někoho představit.‘‘ řekla Kate.

,,Koho?‘‘ nechápala Taj.

,,Moji matku, bydlí sice poměrně daleko  ale do rána se snad stihneme vrátit.‘‘

,,Tak jo…‘‘ nechápala pořád Taja, ale rozhodla se nic nenamítat.

,,Tak za mnou!‘‘ zavelela Kate a už mizela ve tmě.

Taja za ní.

Běžely dlouho, přes skály, potoky, mýtiny a nakonec dorazily před spadlý kmen, který vedl přes rokli.

,,Už jen na druhou stranu a budeme tam.‘‘ řekla Kate, vydechla a vydala se po kmeni na druhou stranu. Když kmen přešla, pobídla Taju pohledem. Taja váhavě vkročila předními tlapkami na kmen. Podívala se dolů… v tu chvíli se jí zamotala hlava, ačkoliv byla temná noc, přišlo jí, že ta díra pod ní polyká všechno poslední světlo, co zbylo na zemi.

,,Hlavně se nedívej dolů!‘‘ hulákala na ní Kate.

,,Pozdě…‘‘ pípla Taja a zavřela oči. Nevěřila, že by kmen dokázala přejít.  Přikrčila se, co to dalo, a začala se napřahovat. Když téměř seděla na zemi, byly její nohy připravené a ona ve dvou skocích přeskákala kmen na duhou stranu.

,,Wau...to jsem nečekala. No nic… jdeme! Maminka bydlí už jen kousek odtud.‘‘ zarazila se Kate. Taja se pak s radostí vydala za ní.

,,Jsme tu.‘‘ hlesla Kate. Obě stály před vyvráceným kořenem padlého stromu. Z pod kořenů plápolalo světlo, bylo to perfektně ukryté. Kořeny byly překryté mechem a větvemi, jediný otvor co tam byl, připomínal okno. Kate se vrhla k oponě ze spletených květin a odhrnula ji.

,,Pojď‘‘ vyzvala Taju, ta se hned vrhla za ní.

 Když vstoupily, Taja jako první zaznamenala pach různých květin, koření, kůže i papírů. A pak si všimla i jí…

,,Mamí!!‘‘ vykřikla Kate a vrhla se podivnému stvoření k nohám… počkat!! K nohám??‘‘

Ano, mělo to nohy. Bylo to něco mezi člověkem a vlkem. Většina část těla byla průsvitná, stála vzpřímeně na zadních nohách, ale vypadala poněkud, trochu jako kulturista. Nebyla moc svalnatá, ale vlčí hruď jí hodně zvětšovala, ruce měla dvě, pokud s nimi však máchla o něco rychleji, byly čtyři, dvě vlčí a dvě lidské. Hlava byla vlčí a typická vlčí hříva sahala až do půli zad, tam přecházela v normální srst. U kořenů uší, měla dvě stuhy, které jí jakoby vlály. Pohybovala se se vší ladností a lehkostí, skoro jako duch. Za celou tu dobu se na Taju ani nepodívala, připadala jí jako myšlenkami nepřítomná.

,,Zdravím tě Tajarino.‘‘ pozdravila najednou.

,,D…d…dobrý den.‘‘ vykoktala Taja, byla u vytržení, když na ní ta podivná osoba promluvila.

,,Vím moc dobře, co si myslíš Tajarino, já jsem prvotní, nemusíš se mě bát.‘‘ uhádla se smíchem ta podivná bytost, Taja jen stála na místě s otevřenou tlamou.

,,Moje jméno je Taya, umím číst myšlenky, mým údělem, je psát životy všech vlkodlačích lidí na tomto světě.‘‘ pronesla jakoby nic a nesla se k malému stolečku, prošla kolem velké knihovny a přitom z ní vytáhla nějakou knihu. Pak si tiše sedla za stůl a vzala do ruky pero, psala do té knihy, aniž by se do ní dívala.

,,Proč... proč to děláte?‘‘ zeptala se Taja váhavě.

Taya se pousmála a mávla na Kate, ta, jí,  hned podala další knihu a Taya do ní  psala současně s tou druhou, obouručně.

,,Jak jsem řekla, jsem prvotní stvoření a je mou povinností psát knihy času. Každý vlkodlak, má svou, ve které se odehrává jeho život, co se mu stane, to já zapíšu.‘‘ nadechla se a pokračovala dál : ,, Proto, se pořád koukám do neznáma, můžu psát i všemi čtyřmi předními nohami najednou  a do toho psát ještě očima a myslí. Je to kouzlo, jehož výhody mám jen já.‘‘

,,Wau…‘‘ vydechla Taja, konečně se tak nějak vzpamatovala a zadívala se na knihovnu.

Knihy byly těsně naskládané vedle sebe, z každé, čouhala dole záložka, se zlatým jménem na konci. Knihy, byly obalené v kůži, působili tak velice starodávně.

,,Tady jsou všichni vlkodlaci světa?‘‘ otázala se.

,,Ano a hned naproti, jsou ti mrtví a tady vedle, tenhle malý stromeček, to je strom nových duší. Když je nějaká vlkodlačice těhotná, vyvíjí se kniha toho malého tady.‘‘ odpověděla Kate.

To Taju, už ale moc nezajímalo, jela packou po zlatých jménech a četla: ,, Hayli, Smara, Toru, Bigadil, Forune, Shiira, Mules, Taja, Korvin, Lucy, Haniko, Bella… Počkat!! Korvin?!‘‘ zarazila se Taja. Vrátila se o pár knih zpátky, opravdu tam bylo jeho jméno.

,,Mohu?‘‘ zeptala se a ukázala na knihu.

,,Jistě.‘‘ odpověděla Taya.

Taja vytáhla knihu s Korvinovým jménem a četla. Byl tam celý jeho život, to nemohla být shoda jmen, je to zaručeně on.

,,To není možné.. on není vlkodlak!‘‘ vykřikla.

,,Ale ano, on je vlkodlak.‘‘ hlesla Taya.

,,A-ale t-to přece..‘‘ koktala Taja s vypoulenýma očima do knihy.

,,U některých vlkodlaků, gen, co v sobě nosí tu potenci, zafunguje hned po narození, u jiných třeba, až po dosažení jistého věku. Pak záleží také na povaze, pokud je někdo výbušný, má zaručeno, že se jednou změní, pokud je ale někdo spíš klidný a bere všechno v klidu, nemusí se změnit nikdy.‘‘

,,Takže…on může být ten, který se nikdy nezmění?‘‘ pochopila Taja.

,,Ano, to je ten důvod, proč jsem Kate řekla, aby tě přivedla.  O tom že existuju, ví jen asi pět vlků. Jenže když jsem nedávno psala tvůj život… zželelo se mi tě. Tajo... ty nic nevíš, jsi vlk, co se trestá za něco, co neudělal. Za něco, co nemohl nijak ovlivnit. A přitom je pravda úplně jiná. Korvin tě miluje, ale ty si to nechceš připustit.‘‘

Taja se posmutněle podívala do země, zamyslela se nad tím, co jí Taya říká. Měla pravdu.

,,Měla by jsi za ním jít, a říct mu pravdu o tom kdo jsi ty a kdo je on. Neumím předpovídat budoucnost, pouze mohu na základě mých vědomostí odhadnout co se stane. A podle toho co vím, odhaduji, že Korvin to přijme a bude rád, že tě má zpátky.‘‘ dořekla Taya a věnovala Taje dlouhý pohled.

Taja zaklapla knihu a zasunula ji zpátky na její místo. Pak se napřímila a pohlédla na Kate, ta zavrtěla ocasem a usmála se na ní.

,,Měly by jste jít, nechci vás vyhánět, ale mám práci.‘‘ pronesla Taya.

,,jistě mami.. už tu nejsme.‘‘ usmála se na ní Kate a už mizela za dveřmi, Taja za ní.

,,Vezmu tě ještě na cvrčky... zvedne ti to náladu.‘‘ usmála se ještě Kate a rozeběhla se.

Taja zakroutila hlavou, pořád tomu všemu nemohla uvěřit a už opět bojovala s tím, jestli tomu vůbec věřit chce.