Chat or Real?

69. kapitola - Akiro, nech ji!

"Ano?" Zkoumavě jsem se na něj podíval.

"Vyzkoušíme, jak tentokrát zvládneš mít něco v zadečku počas večeře. Nebude to nic velkého, ano?"

"D-Dobře...." Přikývl jsem.

"Šikulka." Pohladil jsem ho po hlavě a zašel si pro vajíčko, mám s sebou jen dvě. Šel jsme ještě pro izolepu, abych mu ke stehnu připnul ovládání.

"Ohni se."

Nejistě jsem na něj koukl a pak se předklonil a vystrčil na něj zadeček.

"Klid ano? Můžeš to kdykoliv stopnout." Oznámil jsem mu a pomalu do něj strčil prstík.

Přikývl jsem a tiše slastně vydechl, když do mě strčil další prst.

"Nevzruš se." Řekl jsem a raději z něj prstíky vytáhl, pak jsem do něj strčil vajíčko.

Tiše jsem sykl. To bych se radši vzrušil...

"Už to je." Usmál jsem se a čupl si, abych mu to ovládání připevnil ke stehnu.

"To bude pak bolet." Zakňoural jsem si pro sebe.

"Co? Neboj, nezaptu ti to." Postavil jsem se a podrbl ho na hlavě.

"Ne to... až se bude sundávat ta izolepa..." Špitl jsem a odvrátil pohled. Trapné!

"Chlupatý nohy nemáš, takže to tak strašné nebude." Zasmál jsem se.

"To není vtipné..."

"Je...."

"Není..."

"Dobře, není, ale teď se mazej oblékat a hurá na večeři, už mám hlad."

"Hai." Špitl jsem, vydal se obléci. Je to divné.... mít něco v zadečku... Nechci cítit, jak se s tím sedí...

Oblékl jsem se a ruku v ruce s ním vyšel na chodbu směr jídelna.

"Chodíš moc rychle." Postěžoval jsem si při cestě.

"To ty chodíš moc pomalu." Zasmál jsem se.

"Ale kvůli čemu a komu...."

"Ach jo..." Protočil jsmeč očima a zpomalil.

"Díky." Špitl jsem a víc se k němu natiskl.

"Za nic.." Usmál jsem se a pomalu s ním došel do jídelny, kde jsem si nabral nějaké ty zbytky a i s nima si šel sednout.

Následoval jsem jeho příkladu a co nejopatrnější si sedl na židli naproti němu. Je to nepříjemné...

"Zvládáš?" Zeptal jsem se a začal jíst.

"Jo..." Špitl jsem a nabral si na vidličku první sousto.

"Kdyby cokoliv, řekni mi." Usmál jsem se a spokojeně jedl.

"Hai..." Špitl jsem.

Dojedl jsem a Miki to pořád to nestopl. Jsem hrdý. Je opravu šikovný, za tohle ho zulíbám.

"Můžeme už na pokoj?" Zakňoural jsem prosebně, když už byly talíře prázdné.

"Jo, ale klidně se můžeme ještě projít po pobřeží." Uculil jsem se.

"To se vzruším...." Pípl jsem.

"Takže jdeme." Usmál jsem se. Chci mu pak pomoct.

"Akiro." Zakňoural jsem.