Chat or Real?

31.kapitola - Promiň

Byl tu, ale co teď? Jak se mám sakra chovat? To teda nevím, ale on vypadal, že se za chvíli sesype, v obličeji měl vystrašený výraz a mě bylo jasné, že ten je na tom hůř než já.

"Asi bychom si měli projít to, jak to teď bude, nemyslíš?"

"J-Jo." Odvrátil jsem pohled. Nemůžu se na něj ani koukat, co se to se mnou sakra stalo!?! Udělal ze mě ustrašeného ratlíka.

Usmál jsem se na něj a šel si sednout do obýváku, kde se hned v zápětí posadil i Mika.

"Miko, tohle je tvoje rozhodnutí. Evidentně se mě bojíš a to hodně, když tě tak vidím. Ale říkáš, že mě máš rád, takže se rozhodni. Nesvědčí ti být tu se mnou, ale nevím, jestli chceš být beze mě."

"Já nevím."

"Tak se rozhodni, jestli chceš žít denno denně ve strachu nebo být beze mě. Nebo třeba můžeš odjet někam pryč na prázdniny a být prostě beze mě a pak se rozhodnout."

"J-Já se přestanu bát, jen to chce čas." Už to nebude jako před tím, ale alespoň nějak.

"Vem si ho kolik chceš, budu čekat až se otrkáš tak dlouho, jak bude potřeba." Usmál jsem se na něj.

"Prosím, řekni mi, co můžu a co ne. Nechci udělat chybu a ublížit ti."

"D-Díky."

"Tak mi to prosím v nejbližší době řekni."

"Uvidíme..."

"Dobře, máš hlad?"

"A-Ani ne, ty?"

"Já bych si i něco dal."

"A co?"

"Je mi to úplně jedno."

Přikývl jsem a šel mu něco udělat a pak se zase vrátil. Ach jo, doufám, že mezi ostatními takový nebudu.

Poděkoval jsem a dal se do jídla. Má to dobré jako vždy.

"Máš to dobré."

"Díky." Posadil jsem se na pohovku a protřel si oči, měl bych jít ještě spát.

"Co jsi dělal celou tu dobu, co jsem byl pryč? Vypadáš jako chodící mrtvola."

"Byl vzhůru. To je tím, že jsem včera skoro nespal."

"Bože... měl jsi jít spát. Jdi aspoň teď, pořádně se vyspi."

"Naruším si vnitřní hodiny."

"Ale nebudeš tak unavený, ale jak chceš, do ničeho tě nenutím."

"Co je dneska vůbec za den?"

"Středa, myslím."

"Ufff." Oddechl jsem si, ještě mám čtyři dny.

"No jo vlastně, ty jdeš taky makat, že?"

"Jo a jsem rád, že mám ještě čas se dát do kupy."

"To zvládneš, na to tě znám dobře." Podpořil jsem ho, ale myslím, že mu ty čtyři dny stačit moc nebudou.

"Snad..." Opřel jsem si hlavu o opěrku. Musím se vzpamatovat.

"Pokud budu moci jakkoliv pomoct, řekni mi."

"Děkuju."

"Od toho tu jsem, ne?"

"To je na tobě."