'Konečně se vydávám na svůj vysněný tábor!' Jenže to ještě nevíš co se tam bude dít , bude to víc než vysněný , bude neuvěřitelný... Nikdy jsi pro nikoho nebyla krásná, byla jsi taková ta šprtka, sice extrovert, ale co jste se s mamkou přestěhovali...
Nakonec jsme oba dva vstali a odcházeli k nim do chatky. Bylo už 16:05 a my si sedli k nim do chatky a jen tak jsme si povídali. Samozřejmě jsem nechtěla zpět do své chaty a tak jsem řekla, že budu spát v tom, co mám na sobě. ,,Tak dobrou a díky, že tu můžu spát, snad se vše urovná a já už vás nebudu muset otravovat." Poděkovala jsem jim. ,,Ale Y/N, my za to můžeme a tak ti i pomůžeme a otravovat, ty nikdy!" Řekl Taeyong a Jackson zašeptal něco na způsob ,,To se ti to mele, když nespíš na zemi!". Všichni jsme si popřáli dobrou noc a pomalu usínali. Jen já jsem zůstala vzhůru a trápila se svými myšlenkami na ně, na partu sedmi kluků, které jsem zklamala, po čase jsem ale i já usnula. ,,Vstááávaaat!! Bojoovkaa!!!" Začal někdo zběsile řvát po naší chatce, jak jsem později zjistila, byl to jeden vedoucí. Pomalinku jsem rozlepovala oční víčka a rozkoukávala se. ,,Y/N, vstávej, bude bo-jo-vka." Zasmál se Mark a zatleskal si nadšením. Bojovky, jedna z dalších věcí které nesnáším, jako malou mě tohle nutili podstupovat i v Čechách a je to hrozné, hlavně moje zážitky. Od té doby, co jsem se přestěhovala jsem na žádné bojovce, ani jiné takové věci nebyla, za zkoušku to stojí, přece už nejsem dítě. Vstala jsem tedy z postele. ,,Kluci, pučíte mi nějakou..." Ani jsem to nedořekla a přistáli na mě čtyři mikiny, vybrala jsem si Zicovu, měl jí nejhezčí, tak co. ,,Díky a po kolika se vlastně jde?" Ať neříká po jednom, neříkej po jednom, neříkej po jednom, neříkej... ,,Po jednom!" Odpověděl Taeyong a nahodil ten svůj okouzlující úsměv, ale ani ten nepomohl a já jsem začala bělat. Klid, klid, klid, to zvládneš Y/N. ,,Tak jdeme, ne?" Zeptal se Jackson a vzal mě za pas, ihned jsem ho plácla po ruce a on se zatvářil ublíženě. ,,To jsem si nezasloužil!" Bránil se, ale pozdě a my už jsme vycházeli. Snad všichni účastníci táboru už byli na prostranství mezi chatkami a pak tam byli vedoucí, kteří vyvolávali po jednom každého, kdo tam stál. ,,Oh Sehun!" Ozvalo se a k vedoucím přišel vyšší pohledný kluk s černými vlasy a pohledem tvrďáka, po písknutí vedoucího vyšel ze startu a pomalu se ztrácel ve tmě, až ho úplně pohltila. ,,Takže, spočívá to v tom, že musíme přejít celou stezku po tmě, následujte svítící náramky, co budou pověšeny všude a povedou vás až k cíli." Osvětlil nám nějaký další vedoucí, byl vysoký, ale to jsou proti mě snad úplně všichni, a měl nádherně modré vlasy. ,,Ty jsi Y/N, viď? Těší mě, Choi Seung Hyun, ale všichni mi říkají TOP."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Podal mi ruku a já jí s úsměvem přijala, připomíná mi Namjoona, takhle se mi taky představoval na střední... Ach jo... Všichni z mýtiny pomalu mizeli, jen mně zaskočilo, že tam byli všichni z BTS, kromě Taeho, jeho jméno se nikdy neozvalo. ,,Lee Taeyong!" Ozvalo se a Taeyong se se mnou rozloučil a šel ke stezce, zase se ozvalo písknutí a Taeyong se ztrácel ve tmě. Všichni už byli pryč, když se ozvalo mé jméno. ,,Hodně štěstí Y/N!" Popřál mi Top, já mu poděkovala a na písknutí jsem se vydala do pohlcující tmy. Můj dech se zrychloval, ale krok byl čím dál, tím víc pomalejší. Blížila jsem se k dalšímu náramku, když najednou, jakoby ho někdo něčím zakryl, pokývám rameny a vydám se za dalším svítícím bodem v dálce. Scházím malý kopeček a šlápnu do něčeho vlhkého. ,,Jasně, brodím se říčkou!" Co to ty vedoucí napadá k sakru? I když je celkem teplo, voda je ledová a to nevěstí nic dobrého.
Už asi půl hodiny tu bloudím po náramcích a brodím se při tom studenou řekou, necítím nohy, každý krok je jako kdybych měla z nohou dva betony. Najednou však nikde nemohu najít další náramek, všude okolo mě je jen tma a zima. ,,Do prdele!" Zaklela jsem si česky, nadávky si ještě totiž pamatuji moc dobře. Vzdala jsem to a chtěla vyjít z řeky, jenže jsem zakopla a letěla dozadu, takže do vody.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pomalu jsem sledovala hladinu, která se pod měsíční září třpitila, jako ten nejdražší drahokam, něco mi chybělo, ale nevím co. Ani jsem necítila vítr na svém těle, podivné. Počkat, jak bych ho také mohla cítit, jsem pod vodou. To co mi chybí je potřebnější než cokoliv, je to totiž dýchání. V panice jsem se nadechla vody, spíš jsem si jí pořádně lokla. To je jako scéna z nějakého hororu, tohle by vyhrálo jistě Oscara, jen škoda, že je to realita. Takže tohle je konec? Moje smrt? Najdou vůbec moje tělo? Kéžby ho našli. Bude se jim po mě stýskat? V hlavě se mi začali vybavovat vzpomínky, co jsem zažila, některé jsem si už dávno nepamatovala, ale byli tam schovány pro tento moment, pro připomenutí mého krásného života. V tu chvilku se mi před očima objevila scéna hádky s klukama, ta slova, co mi říkal Namjoon. Zklamala jsem je všechny a hlavně jsem zklamala sebe. Ale počkat. Náš malý film jede dále. Jsem tam já a líbám se s nějakou postavou, tedy s nějakým klukem, ten dotyčný je celý v černém a má nasazenou kapuci. Hlavo, aspoň mi nemůžeš napovědět kdo to je? Odpověď byla ne. Ale tohle není moje minulost, co to tedy je? Naběhlo mi jedno vysvětlení, blouzním z toho, jak se pomalu topím a tak se mi vytváří různé sny. Je mi zima, hrozná zima, chci deku a horké kakao, to mi vždy dělala maminka, když jsem byla malá a nemocná, chci maminku!
