Rozdělená

20. Seskupení

Connorův pohled
Všichni jsme už byli připraveni k odchodu na místo setkání s ostatními. Sraz je na opuštěném parkovišti kde před pěti měsíci unesli Bells. Našli jsme jednoho z Augustova lidí a tak jsme mu mohli říct svůj plán, měl měsíc na to aby to všem sdělil. Každopádně tam jsou všichni proti své vůli, toď je velké procento že můžeme zvítězit. Mia, Bellini spolužačka byla už od včerejšího večera s námi. Nebyla v žádný skupince lidí co Bells k nám poslala.
Jess byla hodně nervózní, měla strach o Nicka. Nebylo divu, od doby co byl pomlácený a bez svých sil, měla Jess trauma a zlé sny.

Byl jsem v pokoji pro hosty u Krise, byl jsem už připravený, čekal jsem už jen na ostatní. Když to někdo zaklepal na dveře a ve dveřích se objevila Jess, vstoupila dál a zavřela za sebou. Stala zády ke dveřím.

Jess:,,Musím s tebou mluvit."

Connor:,,Jasně, posaď se."

Jess:,,Connore mám strach, co když se to vymkne? Co když ten kluk nikomu nic neřekl a my půjdem naproti smrti? Nechci aby se opakovalo to co jsem viděla před pěti měsíci, jak jsem viděla Nicka na svých hranicích. Nechci to znovu prožívat, tu bolest co mu způsobili a já se nezmohla na ničem, nemohla jsem se pomstít."

Connor:,,Jess, nic takového se nestane. Určitě to všem řekl, určitě už také chtějí pryč. Nezmohla? Ani nevíš co si udělala pro Nicka, byla jsi pro něho velká podpora a lékařky o něj pečovala aby se uzdravil a nabral své sílí. Udělala si pro něho hodně a teď máš i šanci na pomstu za to co mu provedli. Byla jsi silná když to nejvíce potřeboval, opravdu."

Jess:,,Dobře."

Hlas se jí zlomil když mi odpovídala. Moc si nevěřila a přitom byla silná. Chytil jsem jí za  ruku na důkaz podpory a že to zvládneme.
Potom jsme se zvedli a šli ven ke dvěma autům, nasedli jsme a vyjeli.

Izabelin pohled
*Seděla jsem v našem parku, všechno bylo nádherně barevné, rozkvetlé květy které provoněli celý park. Včely poletovaly z květů na další květ a ptáci jím zpívali. Bylo to tak krásný pocit, relaxovala jsem na lavičce a poslouchala jsem zvuky přírody. ,,Je tu nádherně že?" Polekala jsem se a podívala jsem se za hlasem který seděl vedle mě, Connor který pozoroval park a užíval si výhled na všechno to krásné. ,,Polekal si mě, a ano je to nádherné." Po chvilce jsem mu odpověděla a stále jsem se dívala na Connora. Po mé odpovědi se otočil ke mně a hluboce se pohlédnul do mých očí, byla jsem jak omámená. ,,Bell, poslouchej mě. Musíš se připravit, už jdeme pro tebe. Příprav i mého bratra. Neboj se všechno dobře dopadne. Já tě nenechám tomu tyranovi." Pohladil mě po vlasech a já si snažila co nejvíce zapamatovat tuhle chvíli. Jeho dotekt mě uklidňoval, už jsem chtěla být s ním co nejdříve.

Connor zmizel a já jeho dotekt necítila, vyděsilo mě to a otevřela jsem okamžitě oči. Rozhlížela jsem se po parku a mé srdce začalo rychleji tlouct. ,,Connore!!" Zakřičela jsem po celém parku, bylo už naprosté ticho. Ptáci ani včely už jsem neslyšela. Květy začali vadnout a všechna zeleň zčernala, slunce mě nehřálo a místo tepla vyměnila zima a chlad.
,,Izabel? Pojď ke mně." Slyšela jsem ho v povzdálí, ten hlas jsem znala moc dobře. Šel naproti mě a já se nemohla hnout.

Přišel ke mně blíž, mluvil na mě a já mu absolutně nerozuměla, jako kdybych byla hluchá. Když dopověděl, chytnul mě pod krkem a nadzvednul mě nad zemí, dusila jsem se a neměla jsem nic po ruce abych ho praštila. ,,Dokonce života budeš jenom má." Zasmál se nad svojí větou a podnul mi nůž do srdce.

Okamžitě jsem se zvedla do sedu, celá propocená a zadýcháná, mé můj tlak srdce byl vysoký. Rozhlížela jsem se po pokoji a držela se na hrudi. Snažila jsem se dýchat z hluboka ale dech se mi nezpomaloval.
Podívala jsem se na hodiny a bylo už po deváté ráno. ,,Zaspala jsem snídani!"  Vykřikla jsem až jsem se nad tím pozastavila, po tom snu jsem se chovala zvláštně, až neobvykle. Chtěla jsem vylézt z postele a jít do kuchyně, ale všimla jsem si že na nočním stolku je tác se snídaní. Přečetla jsem si malý papírek který mi tam nechal Fabián. *Dobrou chuť* Pousmála jsem se nad tím a pustila se okamžitě do jídla.

Nickův pohled
Byli jsme na místě a stáli obklopený lidma, kteří byly odhodlání nám pomocia čelit tak nebezpečí. August některým lidem vzal přátelé, rodinu a nebo jejich blízké.
Byl čas sebrat veškerou odvahu a jít do toho.

Před námi stálo kolem padesáti lidí, pravděpodobně polovina Augustových lidí. Connor všem vysvětloval plán jak by to mělo probíhat, Jess mi držela ruku pevněji a pevněji. Pohlédl jsem na ní, z tváře jí šlo vyčíst strach a nervozitu. Objal jsem jí a držel pevně, svůj obličej ponořila do mé hrudi. Nechtěla na všechny hledět, chtěla se na malou chvíli schovat před vším. Nikoho jiného jsem nevnímal než pouze jí, chtěl jsem si užít její dotek, tlukot srdce. Zvedl jsem jí hlavu aby mi koukala do mých očí a já zase do těch jejích. Chtěl jsem si zapamatovat její velké a krásně modré oči jako kdybych hleděl na moře. Políbila mě a pak od de mně odstoupila. Nechtěla mi dát sbohem, jenom abych se vrátil živý.

Connor domluvil, přišel k nám a řekl že to uděláme dnes v noci. Věděl že jsem ho neposlouchal.
Connor: ,,Sejdeme se v noci tady a vyjedeme, takhle máme jistotu že August nebude u sebe doma. Tak máme větší šanci. Musím ještě něco zařídit, sjednocení jsme a domluvení taktéž. Zatím se mějte."

Rozloučili jsme se a my jsme zatím jeli ke Krisovi. Jess mě celou cestu držela, pořád jsem na ní viděl strach a já nemohl nic, netušili jsme co nás čeká. Doufejme že to vyjde.

Tak tady máte další, omlouvám se za gramatiku a užijte si čtení. :)