Rozdělená

23. Opuštěná

Izabelin pohled
Bez Connora jsem neměla smysl života, i když jsem trávila čas s přáteli cítila jsem se sama. V prsou jsem měla velkou ránu která šla skrz, cítila jsem v sobě prázdnotu, ani malí plamínek tam nehořel.
Bylo to beznadějný, věděla jsem že Connora už nikdy neuvidím, ucítila jsem zase úzkost a chtělo se mi opět brečet, když mi opět projela myšlenka v hlavě.

Seděla jsme mlčky na lavičce u Krise na zahradě. Ve verandě Kris rozpaloval gril a ostatní si povídali. Vane měl podobné oči jako Connor a kvůli tomu jsem se mu nemohla podívat do očí, způsobovalo mi to bolest. Jako bych tam s nimi nebyla, má duše neexistovala bez Connora. Vane si ke mně přisedl a jednou rukou mě objal kolem ramen. Díval se na mě lítostivě a čekal až k němu vzhlédnu, to jsem však nedokázala, nemohla jsem se na něj podívat a to mě mrzelo, musel si připadat hrozně ale on za to nemohl. Projela mi myšlenka jak jsme spolu tenkrát seděli v parku a povídali si, opět se mi spustili slzy, které tekly sami, můj pohled byl pořád stejný. Někdo silně bouchnul do stolu a zařval, byl to nakonec Nick.

Nick:,,Tak to by už stačilo! Když jsme našli Vana, tak proč by jsme nenašli Connora?! Tak by to dál nemohlo pokračovat! Však Iz by žalem umřela!"

Všichni jsme na Nicka nevěřícně koukali. Bylo to od Nicka hezké ale Connor může být kdekoliv, naháněl několik let Augusta že už ví jak se zašít, co my by jsme mohli tak udělat.

Kris:,,A jak to chceš udělat? Iz ještě nemá zahojené pohmožděniny a jeho jen tak nenajdeš."

Izabela:,,Jeho už nenajdeš, je pryč a už se nevrátí, nemůžete nic udělat."

Promluvila jsem za celou dobu, co Connor odešel. Všichni na mě koukali s vykulenýma očima, já měla hlavu skloněnou a koukala do země jako kdybych si mluvila pro sebe. Nick usedl zpět vedle Jess a všichni mlčeli. Popadla jsem deku kterou jsem měla na sobě a šla nahoru do pokoje pro hosty, stejně jsem neměla chuť k jídlu a nechtěla jsem jim ještě víc kazit veselou zábavu svým žalem.

V pokoji jsem se zamkla a ulehla do postele. Slzy mi sami tekly a vpíjely se do polštáře, toužila jsem aby se vrátil, kdyby jenom zaklepal na dveře až bych je otevřela a on stál mezi dveřmi. Nic jiného jsem si nepřála než ho opět spatřit, být v jeho blízkosti, jeho oporou. Dotek jeho rukou který mě hřeje u srdce. Pocit bezpečí v jeho náruči. Po chvilce jsem usnula a už nevěděla o světě, to byl pro mě největší odpočinek, spánek byl pro mě teď největší záchranou. Pořád jsem se utápěla v bolesti.

Omlouvám se vám že jsem tam dlouho nic nevydala. Sice je krátký ale doufám že bude zajímaví. Měj tě se krásně.🖤