Rozdělená

7. Otázky

Sedla jsem si do Connorovo auta, měla jsem tolik otázek, na který jsem chtěla odpovědi. Mohla jsem je získat jenom od Connora. Connor nasedl na místo řidiče a nastartoval motor auta, silnej zvuk motoru mi projel tělem, milovala jsem ten zvuk. Zněl tak nebezpečně, budil ve mně adrenalin.
Connor vyjel z parkovacího místa na hlavní silnici, já mezitím zapla rádio a přepla na USB. Fleška byla už zapojená. Vůbec jsem netušila kam jedeme, město ve kterém jsem chodila do školy jsem ještě pořádně neznala, Connor ho zná líp než já. Najednou mi v hlavě proběhla otázka, na kterou jsem se ptala už tenkrát.

*Já jen pořád nechápu proč se semnou bavíš. Nerozumím tomu, od začátku ses na mě mohl vykašlat a teď? Teď tu sedíme spolu na kávě, ti chlápci o tobě zjistí. Uvidí tě semnou a půjdou ti také po krku. Proč to riskuješ?*

Tenkrát mi na to neodpověděl, nebo nemohl zodpovědět, ale proč? Proč tenkrát nemohl, a teď možná jo?...
Co se změnilo? Že by ti chlápci ho sledovali a vědí o tom že se spolu scházíme? A co mé city? Co znamenají? Proč jsem tak najednou toužila většinu svého volného času být sním?...
Další a další otázky se mi je hrnuli, byla jsem čím dál víc zvědavá. Neuvědomila jsem si že sedím v autě už tak čtvrt hodiny stejně, vůbec jsem sebou nehla ani neškubla. Connor si toho však nevšiml, a věnoval se řízení. Vůbec jsme spolu nemluvili. nervozita zastoupila zvědavost, nevěděla jsem co dělat. Myšlenky pomalu mizeli a já začala přemýšlet jaký bych mohla nadhodit téma, ovšem v nervozitě mě nic nenapadlo.
V zhlédla jsem k němu, jeho soustředění na jízdu se mi náramně hodila. Mohla jsem ho tak pozorovat dlouho. Všimla jsem si že hledá nějaké známky, díky kterým by se trefil na místo kam chtěl, takže si vůbec nevšiml že na něj upírám svůj pohled. Sevřela jsem ruce v pěst a silně svírala své nehty do dlaní, až to trochu štíplo. Připadala jsem si jako na kraji skály, kde by stačil jeden jedinej špatnéj pohyb a já bych se zhroutila. Necítila jsem se nejlíp, mé pocity mi přišli jako špatné rozhodnutí, překážka v mém životě, kterou bych nepřekročila i kdybych jí měla pálit tím největším ohněm.

Izabela:,,Jak dlouho ještě pojedeme?"
Connor:,,Ještě tak půl hoďky."

Cože? Půl hodiny? To budu čekat na své odpovědi půl hodiny?... Opět jsem mlčky seděla a koukala z bočního okénka ven z auta. Nevěděla jsem co říct dál, nebo mu vyprávět.

Connor:,,Jak bylo dneska ve škole?"

Izabela:,,Šlo to dneska, dokonce to uteklo."

Connor:,,Něco zajímavého se dneska odehrálo?"

Izabela:,,Ne ne, dneska to byl obyčejnéj školní den."

Connor:,,Tak to jo."

Chtěl nadhodit konverzaci, ale dneska se nestalo nic zvláštního o čem bych mu mohla vyprávět. Opět jsme oba dva seděli mlčky, on vnímal cestu a já koukala znova z okna.

Connor:,,Zachvilku tam budeme."

Promluvil, a já na to jen přikývla hlavou, což byla malá možnost že by to zaregistroval. Trvalo pět minut než jsem konečně dorazili na místo. Z hlavní jsme vyjeli na parkoviště, kde bylo jen pár auto, takže jsme měli velký výběr na zaparkování. Jelikož jsem nešla na oběd, tak jsem zahlédla jako první budovu na který bylo napsáno restaurace, okamžitě jak jsem to zahlédla, ucítila jsem hlad. Connor zajel nejblíž k té restauraci, nevěděla jsem vůbec co měl v plánu, ale chtěla jsem mu říct, jestli by mu nevadilo zajít nejdříve na jídlo než se dostaneme k tomu, k čemu chtěl on sám.