Dovolte mi, abych vám vyprávěl o noci, kdy se můj život navždy změnil... o noci, kdy jsem si myslel, že zemřu.... o noci kdy jsem ztratil rozum.
Byla teplá jarní noc a bylo mi 13. Mí rodiče jeli na víkend pryč a já zůstal sám doma. Pozval jsem k nám své nejlepší přátele. Davida a Arnolda, aby mi dělali společnost.
Byli jsme u mě v pokoji a poslouchali hudbu. Arnold se natáhl a snížil hlasitost. "Hej, proč si neříkáme děsivé příběhy?" řekl.
"Zni to jako dobrý nápad" souhlasil David. "Kdo vypráví jako první?"
"Uh... jeden znám". Dobrovolně jsem se přihlásil. "Ale...uh....nevím, jestli bych o tom měl mluvit.
"No tak," řekl David. "Posloucháme."
"Ok, je to docela strašidelný příběh, který jsem jednou slyšel."
"Všechno se to stalo před mnoha lety. Jeden muž, měl sedmiletého syna. Jeho žena zemřela při porodu. Žili na venkově a široko daleko nebyl žádný soused. Neměli ani telefon.
Jednoho dne se muž vrátil domů z práce, ale jeho dům hořel. Pomyslel na svého syna a vrhl se dovnitř. Křičel jméno svého chlapce. Když slyšel jeho syna odpovědět, uvědomil si, že je uvězněný ve svém pokoji.
Otec se snažil dveře otevřít, ale ze stropu spadl trám a zablokoval dveře. Snažil se ho dát pryč, ale marně. Po celou dobu slyšel, jako jeho syn křičí. Chlapec panikařil, křičel a volal o pomoc. Muž se stále snažil otevřít dveře, ale nepovedlo se mu to. Jeho syn i on v domě uhořeli."
Arnold se na mě pohrdavě podíval a řekl: "To není děsivé."
"Musím přiznat, že je to dost slabé, je to spíš smutné než děsivé" souhlasil David.
Tehdy jsem se rozhodl, že jím musím říct poslední část příběhu. Byl to hloupý nápad, ale chtěl jsem na ně zapůsobit.
"Počkejte, neznáte zbytek příběhu" řekl jsem.
"Od té doby se duch otce stále snaží otevřít ty dveře a zachránit svého syna. A když řeknete...... no, radši bych ty slova neříkal, ale v podstatě jestliže ho zavoláte a řeknete mu, že všechno hoří a požádáte ho, aby přišel a pomohl vám, jeho duch se objeví u vašich dveří a odvede tě pryč.."
David se na mě zamyšleně podíval. "Vyzkoušel si to někdy?" zeptal se.
"Ne" odpověděl jsem. "Nemám na to, abych to vyzkoušel."
Arnold měl v očích vzrušení a chtěl to hned vyzkoušet.
Neměl jsem žádnou chuť vyvolávat ducha a litoval jsem, že jsem vůbec něco řekl.
David souhlasil.
Chtěl jsem jím říct, že to nechci dělat, ale byly to dva proti jednomu.
Arnold se snažil napodobit malého chlapce co volá na svého otce o pomoc a pak se rozesmál. Mě do smíchu nebylo a David ho jen pobaveně pozoroval a nic neříkal.
Arnold začal znovu křičet, tentokrát hlasitěji.
"Jsem tady! Hořím! Pomoc!
"Stop Arnolde, není to vtipné" okřikl jsem ho.
Arnold z toho měl srandu, řekl, že je to jen hloupý příběh a nic se nestane. Dál pokračoval.
"Tatínku! Prosím pomoz mi! Jsem..."
Najednou se ozvalo hlasité klepání na dveře pokoje.
Všichni jsem byli zticha. Podívali jsme se na sebe. Nikdo se neodvážil ani polknout.
"BOOM!.....BOOM!.....BOOM!..."
Skoro jsme vyskočili z kůže.
"BOOM!....BOOM!.....BOOM!..."
"Co je to za hluk?" zvolal Arnold.
"Jestli to má být vtip, tak to vtipné není." klepal se David. Byl bílý jako stěna.
Klepání na dveře pokračovalo.
Pak jsme uslyšel muže, jak křičí. Ten hrozný křik navždy zůstane v mé paměti. Znělo to jako křik umírajícího zvířete.
Klepání na dveře a ten hrozný křik neustále pokračoval.
Byl jsem vyděšený a snažil se schovat do skříně. Arnold popadl židli a zůstal stát, připravený praštit každého kdo vstoupí do místnosti. David se přilepil ke zdi a začal brečet.
"Ne! Co to je? Bojím se!" vykřikl.
Křik za dveřmi okamžitě zesílil. Byl víc hrozivější. Rány byly silnější. Myslel jsem, že odlétnou z pantu.
David to už nezvládal a chtěl pryč. Přišel k oknu, otevřel ho a než jsem ho stihl zastavit, vyskočil. Slyšel jsem jak padá. Na chvíli bylo ticho a pak jsem slyšel jak naříká bolestí.
"AAAAAHHH! JSEM ZRANĚNÝ! MOJE ZÁDA! AAAHHH! JSEM ZRANĚNÝ!"
Šel jsem k oknu a viděl Davida ležet na betonu a svírat se bolestí. Křik za dveřmi zase zesílil.
Bylo to nekonečná noční můra. Davidův křik přidal k té hrůze ještě víc. Já a Arnold jsme byli příliš vystrašení, aby jsme opustili pokoj a pomohli mu.
Pak jsem ucítil v místnosti strašný zápach. Byl to zápach hořícího masa. Bylo to nesnesitelné.
Odtáhl jsem se od okna a viděl Arnolda jak nehybně stojí uprostřed pokoje a zírá na dveře, jako by byl v tranzu.
Křik, další křik a zápach spáleného masa bylo na mě moc.
Naklonil jsem se zpátky k oknu. Davidův křik a zuřivé klepání za dveřmi mi vnukl nápad, že možná Davidův křik, přitahuje muže za dveřmi a tak jsem okno zavřel.
Sedl jsem si na podlahu. Zacpal jsem si rukama uši a třásl se strachem. Když rány na dveře, smrad spáleného masa a křik zeslabovali až bylo konečně ticho. Slyšeli jsme už jen Davida skrz zavřené okno.
Když už jsme si byli jistí, že ten muž je pryč, chtěli jsem zavolat Davidovi záchranku. Můj mobil byl, ale dole v přízemí. Arnold se nabídl, že pro něj zajde.
Pomalu chytil kliku a otevřel dveře a pohlédl na chodbu. Byla prázdná.
Pak se s úšklebkem na tváři otočil ke mě a řekl: "Je to šílené, dveře byly celou dobu otevřené, tento hloupý duch..."
Nestačil to doříct.
V záblesku se objevila ruka a popadla Arnolda kolem krku. Stal tam vyděšený, oči plné hrůzy, ani se neodvážil křičet. Zase jsem ucítil spálené maso.
Než jsem stačil zareagovat, Arnold mi zmizel těsně před očima. Protáhl se dveřmi a vyrazil po chodbě dolů, chtěl jsem běžet za ním, ale dveře sebou třískly.
Stál jsem jako opařený a neměl odvahu dveře znovu otevřít. Křičel jsem Arnoldovo jméno, ale nic. Pořád jsem se bál dveře otevřít, aby tam nebyl ten muž.
Po té noci, už Arnolda nikdo nikdy neviděl.
Mojí rodiče mě vzali k psychiatrovi, nic jsem mu ani já ani David neřekl. Nikdy by mi nevěřil. David ještě po té noci strávil měsíc v nemocnici.
Doteď mám strach otevřít dveře, bojím se co bych mohl najít na druhé straně.
